Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 610/02

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. I. K., advokátkou, proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze dne 17. července 2002, sp. zn. 1 NZa 1632/2002, spolu s návrhem na zrušení poslední věty ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, mimo ústní jednání dne 11. prosince 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze dne

17. července 2002 (1 NZa 1632/2002) zrušila nejvyšší státní zástupkyně usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 13. května 2002 (3 Zt 27/2002), jímž bylo z důvodu nepřípustnosti [§ 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.] rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, kdy důvod zastavení trestního stíhání byl použit v rozporu s platnou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a stěžovatelův případ byl státním zástupcem podřazen pod porušení ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy). Usnesení bylo nejvyšší státní zástupkyní zrušeno s odůvodněním, že ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. představuje kogentní právní úpravu, jež není přípustné rozšiřovat použitím analogie a zrušené rozhodnutí státního zástupce představuje průlom do zásady oficiality a legality vyplývající ze základních zásad trestního řízení.

Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným rozhodnutím a postupem orgánů činných v trestním řízení, trvajícím deset let, byla porušena jeho ústavně zaručená práva (svobody), a to aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem v souladu s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluvy), ve spojení s d. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně, která nerespektuje ustanovení y ČR, který jí přímo ukládá, aby použila mezinárodní smlouvu, stanoví-li něco jiného než zákon. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora je označeno, spolu s návrhem na zrušení poslední věty ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, která zní "To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí".

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ve smyslu a , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona, Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání ( zákona) splněny nejsou.

Jestliže totiž nejvyšší státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ČR vydala rozhodnutí, kterým bylo zrušeno usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 13. května 2002, sp. zn. 3 Zt 27/2002 [dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., z důvodu nepřípustnosti dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.], jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou.

Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadených ustanovení zákona č. 141/1961 Sb.,trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. prosince 2002