Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 436/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., Ph.D., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2002, čj. - 33, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2001, čj. - 13,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včasnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 2002, domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2002, čj. - 33, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2001, čj. - 13. Po výzvě Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002 odstranil stěžovatel vady ústavní stížnosti svým podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2002.

Stěžovatel napadá především procesní pochybení soudu Krajského soudu v Plzni, který rozhodoval v prvním stupni. Tvrdí, že procesními pochybeními zároveň došlo k porušení a y (dále též "Ústava") a odst 2d (dále též "Listina"). Uvedl, že již rozhodnutí soudu prvního stupně o odporu proti platebnímu rozkazu, který byl na jeho návrh vydán, představuje závažné porušení ust. a , (dále též "OSŘ"), ve znění pozdějších předpisů. Odpor podali za žalovanou obchodní společnost dva členové představenstva, ve výpisu z obchodního rejstříku bylo uvedeno, že za společnost jedná kterýkoliv člen představenstva samostatně. Podle stěžovatele měl soud prvního stupně odpor odmítnout jako neplatně podaný. Stěžovatel napadl dále skutečnost, že soud neprovedl jím navržený důkaz, který mohl mít pro věc význam. Podle názoru stěžovatele pochybil soud prvního stupně také v tom, že nezastavil řízení podle , když v "prakticky totožné věci (stejní účastníci, stejná skutková podstata)", dříve projednávané, rozhodl zamítavým rozsudkem. Další procesní pochybení soudu prvního stupně v Plzni spatřoval stěžovatel v tom, že soud nepostupoval podle a vypustil přednes žalované strany. Odpor proti platebnímu rozkazu nebyl stěžovateli, podle jeho tvrzení, doručen. Stěžovatel rovněž vytkl soudu prvního stupně, že si nedostatečně zjistil skutkový stav věci a polemizuje s jeho interpretací ustanovení hmotněprávních předpisů, tj. , obchodního zákoníku (dále též "ObchZ"), ve znění pozdějších předpisů [konkrétně a ObchZ]; a , o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů [ust. ].

Vady řízení podle stěžovatele nenapravil ani Vrchní soud v Praze jako odvolací soud. Podle mínění stěžovatele mu nebyl, v důsledku nezákonného postupu obecných soudů, vydán majetek, který mu byl již dříve přisouzen pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně. Tím byl porušen y. Uložením povinnosti zaplatit náhradu nákladů právního zastoupení v "nezákonně nařízeném soudním jednání" před soudem prvního stupně měl být porušen y.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje po formální stránce všechny předepsané náležitosti.

Jak vyplývá ze spisu sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, stěžovatel vystupoval jako žalobce ve sporu o zaplacení částky 18 810,-- Kč. Závazek žalovaného měl vzniknout na základě smlouvy o zprostředkování prodeje podílových listů, uzavřené mezi matkou stěžovatele, která později svou pohledávku na stěžovatele postoupila, a Investiční společností podnikatelů v Plzni.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 2001, čj. - 13, řízení o částce 6 049,-- Kč po částečném zpětvzetí žaloby zastavil a žalobu stěžovatele v částce 12 761,-- Kč zamítl. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 15. 4. 2002, čj. - 33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel napadl především procesní postup prvostupňového soudu. Ten je zachycen v protokolech o jednání. Bez možnosti nahlédnutí do spisu nemohl učinit konkrétní vyjádření k tvrzeným námitkám a odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy. Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

Naprostá většina obsahu ústavní stížnosti poukazuje na porušení ustanovení právních předpisů obecného práva. Stěžovatel vytváří konstrukci, kdy každé takové porušení má být zároveň zásahem do jeho ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Stěžovatel vytýkal soudu prvního stupně především pochybení procesní povahy. Z odvolání stěžovatele ze dne 7. 7. 2002, podaného proti rozsudku prvostupňového soudu, bylo zjištěno, že neobsahuje žádnou výhradu či stížnost na nezákonný procesní postup Krajského soudu v Plzni, na žádná pochybení procesní povahy. Obsahuje pouze výhrady vůči hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nesouhlas s jeho právním hodnocením věci zejména v tom, že žalovanou společnost neshledal ve věci pasivně legitimovanou.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě předtím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [ust. , o Ústavním soudu (dále též ""), ve znění pozdějších předpisů]. Tento požadavek nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale i z hlediska obsahového. V tomto konkrétním případě to znamená, že stěžovatel měl uvést jím tvrzená procesní pochybení prvostupňového soudu již v odvolání. Pokud tak neučinil, nenaplnil podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ust. . Nelze totiž ústavní stížností dohánět to, co bylo zmeškáno či neuplatněno v předchozím řízení.

Pokud jde o porušení práva vlastnit majetek, zaručeného v článku 11y, Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti touto otázkou ve velké míře zabýval především v souvislosti s řešením tzv. restitučních kauz. Podle judikatury Ústavního soudu je citovaným článkem 11y zaručena ochrana vlastnického práva již existujícího, a nikoli pouze nároku tvrzeného, o němž má být v soudním řízení teprve rozhodnuto. Tento závěr lze vztáhnout i na tento projednávaný případ. Ve sporu před obecnými soudy byla řešena otázka oprávněnosti stěžovatelem tvrzeného nároku, tj. plnění ze smlouvy o zprostředkování. Je zcela evidentní, že žádné vlastnické právo nebylo tedy ještě konstituováno. Porušení článku 11y tak nelze v daném případě namítat. Za konstituování vlastnického práva totiž nelze považovat platební rozkaz, který nenabyl právní moci.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, tedy před Krajským soudem v Plzni a Vrchním soudem v Praze, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu