Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 597/01

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. & Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 10. července 2001, sp. zn. , a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. července 2000, sp. zn. F 17050/2000, B 1353, mimo ústní jednání dne

17. prosince 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 10. července 2001 (-309) a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. července 2000 (F 17050/2000, B 1353), o zamítnutí návrhu stěžovatele na přerušení rejstříkového řízení o výmazu účastníka řízení - společnosti R., a. s., z obchodního rejstříku, a to do doby pravomocného rozhodnutí o vyslovení neplatnosti přeměny účastníka na otevřený podílový fond.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně a porušuje jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že o právech stěžovatele bylo rozhodováno bez jeho účasti, což je v rozporu s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a

s y ČR. Dále došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele a práva na dodržení ústavního principu, že nemůže být nikdo nucen k plnění povinnosti za jiného proti jeho vůli a bez uděleného souhlasu. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak shora jsou označena.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 10. září 2002 věci, vedené pod sp. zn. -356,

, , spojil ke společnému řízení a usnesením ze dne

10. září 2002 zrušil usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 10. července 2001

(-312 a -309) a usnesení téhož soudu ze dne

11. července 2001 (-315) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve smyslu § 35 a § 75 zákona Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1

písm. d)y ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jeho podání ( zákona) splněny nejsou.

Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí ze dne 10. července 2002 (-312 a -309) a dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu (odmítnutí odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci, že řízení se nepřerušuje) nebyl správný, neboť ve znění do 31. 12. 2000 (kterým se řídil odvolací soud) takové odvolání připouštěl. Uvedené usnesení totiž nelze považovat za usnesení, kterým se upravuje vedení řízení a nemožnost napadat rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení řízení odvoláním upravil až , z jehož ustanovení lze také argumentaci a contrario dovodit, že usnesení, kterým soud rozhoduje

o návrhu na přerušení řízení, nepovažuje za usnesení o vedení řízení.

Lze přisvědčit závěrům dovolacího soudu, vyplývajícím z odůvodnění rozhodnutí ze dne 10. září 2002 (-356, , ), že odvolací soud byl povinen rozhodnutí napadené ústavní stížností meritorně projednat. Jeho rozhodnutí nejsou tedy věcně správná, a to bylo důvodem pro jejich zrušení dovolacím soudem; jestliže totiž Nejvyšší soud ČR vydal rozhodnutí, kterým bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou.

Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. prosince 2002