Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 595/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti JUDr. S. M., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2000 sp. zn.

takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl ve shora uvedeném rozsudku o žalobě stěžovatele proti žalovanému D. servis, o 98.726,- Kč tak, že řízení zčásti zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I.), zčásti rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovateli částku 25.397,- Kč (výrok II.) a zčásti žalobu zamítl (výrok III.). V řízení soud shledal za prokázané, že stěžovatel je vlastníkem nemovitosti v ul. J. 737/16, žalovaný byl nájemcem bytů č. 5 a 11 v předmětné nemovitosti a tyto byty dále podnajímal Velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Velvyslanectví Švédského království. Přisouzená částka představovala nájemné, které měl stěžovatel obdržet od žalovaného, a to u bytu č. 5 za sporné období ve výši pouze tzv. regulovaného nájemného, neboť podnájemní vztah mezi nájemcem a Velvyslanectvím Velké Británie byl ve sporném období již ukončen, proto byla ve výroku III. zamítnuta žaloba na nájemné ve smluvní výši), a u bytu č. 11 za sporné období ve výši smluvního nájemného, neboť byt byl v předmětné době nadále užíván Velvyslanectvím Švédského království.

Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozhodl výše uvedeným rozsudkem tak, že potvrdil zamítavý výrok soudu I. stupně (výrok I.) a vyhovující výrok soudu I. stupně potvrdil jen ve výši, která odpovídala regulovanému nájemnému za oba byty ve sporném období, ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Odvolací soud zhodnotil, že je třeba rozlišit vztah mezi nájemcem a podnájemci na straně jedné a mezi stěžovatelem a nájemcem na straně druhé, přičemž nelze směšovat nároky vzniklé z těchto vztahů. Proto stěžovatel nemohl dovozovat pro sebe nároky ze smluv, které ohledně bytů uzavřel nájemce s podnájemci. Ohledně právního předpisu, který by se na vztah stěžovatele a nájemce měl uplatnit, odvolací soud konstatoval, že ze stejných důvodů - totiž nutnosti oddělit uvedené vztahy - se nemůže uplatnit vyhláška FMF č. 370/90 Sb. (o oprávnění k prodeji zboží a poskytování služeb na území ČSFR za devizové prostředky) tak jako mezi nájemcem a podnájemci, ale vyhl. č. , o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání a současně s ním podal ústavní stížnost. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušil usnesením č. j.

-5

ze dne 24. 9. 2002. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. -83 ze dne 30. 10. 2002 z důvodu nepřípustnosti. Dovolání dle výkladu Nejvyššího soudu směřovalo proti rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé ohledně částky 15.592,- Kč, tedy plnění nepřevyšujícího 20.000,- Kč, proto byla přípustnost dle vyloučena ustanovením ) (ve znění před 1. 1. 2001). Přípustnost podle (existenci zmatečnostních vad) stěžovatel nenamítal a dovolací soud podle obsahu spisu neshledal. Odmítnutím dovolání odpadl důvod, pro nějž Ústavní soud řízení přerušil, a Ústavní soud mohl pokračovat v řízení v souladu s ustanoveními a

Stěžovatel současně s dovoláním podal ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně, v níž tvrdí zásah do práv zaručených d a y. Dovozuje, že obecné soudy připustily odnětí náležitého výkonu vlastnického práva aplikací (kterým se transformuje právo osobního užívání bytu na nájem) ke škodě stěžovatele, a uvádí, že byl nucen trpět omezení výkonu vlastnického práva neoprávněnou držbou jiného a soudy toto omezení ve svých rozhodnutích potvrdily.

Ústavní soud zhodnotil ústavní stížnost a připojená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Přitom si byl vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy a napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.

V daném případě stěžovatel uvádí, že rozhodnutím soudů došlo k zásahu do jeho základních práv podle y. Ústavnímu soud takový protiústavní zásah neshledává. Ačkoli stěžovatel byl jistým způsobem omezen ve výkonu svého vlastnického práva tím, že musel respektovat smluvní vztahy, které uzavřel jeho právní předchůdce ve vztahu k nájemci, nelze takové omezení považovat za neústavní. Ústavní soud shodně se soudy nižšími vztah mezi nájemcem (Diplomatickým servisem) a subjekty, jež předmětné byty užívaly (uvedená Velvyslanectví) hodnotí jako vztahy podnájemní. Je pochopitelné, že stěžovatel nebyl srozuměn se stavem, kdy mu za nájem bytu náleželo regulované nájemné, zatímco nájemci náleželo za podnájem smluvní podnájemné mnohonásobně vyšší. Stěžovateli však nezbývalo, než podnájemní, event. i nájemní vztah ukončit, což také učinil. Nemohl si činit nárok na plnění, které náleželo nájemci ze smluvního vztahu mezi nájemcem a podnájemcem. Stejně jako Ústavní soud neshledává zásah do práv podle y, neshledal ani protiústavní pochybení obecných soudů, které by bylo porušením y a které namítá stěžovatel s poukazem na y.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením písm a) , o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustný žádný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu