Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 530/01

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti A., zastoupené JUDr. J.M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č.j. -149, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 9. 2001 se A., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek ze dne 28. 2. 2001, č.j. -149, kterým Krajský soud v Praze jako soud odvolací mj. potvrdil opravné usnesení soudu I. (výrok I.) a potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku pak krajský soud uvedl, že dovolání nepřipustil, neboť v dané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu a že pokud se stěžovatelka domáhá připuštění z důvodů jí uváděných, pak má zato, že nejde o otázky zásadního významu.

Napadenému rozsudku předcházel rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 5. 1999, čj. -107, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 1999, čj. -125, kterým soud mj. určil, že Česká republika je výlučným vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. S., že tyto nemovitosti spravuje ve smyslu , FDM, a stěžovatelce uložil povinnost je ve stanovené lhůtě vyklidit a vyklizené je odevzdat žalobci, tj. České republice - FDM.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětné nemovitosti řádně a v dobré víře koupila, přičemž vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v B., s právními účinky ke dni 20. 8. 1997. Nebyla informována o tom, že jde o majetek bývalého SSM ČSSR. Do nemovitostí investovala nemalé částky, takže z původních věcí se staly věci nové. Za situace, kdy do nemovitosti výrazně investovala a přeměnila ji na věc jinou. jeví se jako nespravedlivé a v rozporu s d ("Listina"), že má být svého majetku bez svého zavinění a bez náhrady zbavena. Na základě rozhodnutí obecných soudů tak fakticky došlo k vyvlastnění a současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv zakotvených v a y. Článek y byl porušen též z toho důvodu, že nebylo šetřeno podstaty a smyslu a 4 y.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se nehodlá podrobněji vyjadřovat a odkazuje na důvody napadeného rozsudku.

Česká republika - FDM "v likvidaci", jako vedlejší účastník, se k jednotlivým tvrzením ústavní stížnosti podrobně vyjádřil a vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je neopodstatněná a neobsahuje ani podrobnější ústavněprávní argumentaci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o čemž se Ústavní soud dověděl až v souvislosti se svou žádostí o postoupení spisu Okresního soudu v Berouně. Ústavní soud proto vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 22. 11. 2002 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2002, čj. -182, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako opožděné s tím, že délku dovolací lhůty v tomto případě nutno posuzovat na základě bodu 17., hlavy I., části dvanácté (novela účinná od 1. 1. 2001).

Ústavní soud po opětovném přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy mohla využít dovolání ve smyslu , ve znění platném do 31. 12. 2000. I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, by posuzoval dovolací soud samostatně, není pochyb o tom, že teprve poté by byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval. Stěžovatelka ovšem dovolání podala opožděně, tedy svým vlastním postupem navodila stav, že nebylo využito všech prostředků, které jí k ochraně jejích práv poskytoval.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2002

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj