Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 556/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., zastoupeného JUDr. F. V., advokátem, proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, čj. 3 VZv 1/2001, a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, čj. 4 NZt 1/2001, spolu s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí, po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad, ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci postup Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (4 NZt 1/2001), kterým nebyla shledána stížnost na postup státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze důvodná a proti nevyhovění jeho žádosti Vrchním státním zastupitelstvím v Praze (3 VZv 1/2001), kterým nebyla stěžovateli povolena návštěva notáře ve vazební věznici a udělení plné moci třetím osobám k zastupování v soukromých a obchodních záležitostech.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti postupu orgánů činných v trestním řízení a tvrdil, že státní zástupce vydal věcně i formálně nesprávné zamítavé rozhodnutí (jen formou dopisu), aniž si ověřil a obstaral důležité skutečnosti potřebné pro rozhodnutí a nadřízený státní zástupce v jeho postupu neshledal pochybení. Stěžovatel tvrdil, že i když dosud nebyl pravomocně odsouzen (bylo mu sděleno obvinění pro hospodářkou trestnou činnost), tak státní zástupci na něj pohlíželi, jako by byl vinen, čímž oba shodně porušili presumpci neviny.

Stěžovatel posléze navrhl, aby Ústavní soud nálezem prohlásil, že tímto napadeným postupem státního zastupitelství - stručně shrnuto - byla nezákonným způsobem porušena občanská práva stěžovatele v rozporu s ustanovením tr. ř. i , 4y ČR, dále s , 3, 4, , 4, d a s odkazem na ústavně zaručené právo na soudní ochranu (, d).

Ústavní stížnost je dílem opožděná, dílem zjevně neopodstatněná.

Předmětem ústavní stížnosti byla stížnost na postup dozorového státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (ze dne 18. 10. 2000) a postup Nejvyššího státního zastupitelství v Brně o výkonu dohledu, týkající se neumožnění návštěvy notáře ve vazební věznici k udělení plných mocí třetím osobám k zastupování v soukromých a obchodních záležitostech. Stěžovatel jako obviněný, prostřednictvím svého obhájce podal dne 27. dubna 2001 stížnost na postup dozorového státního zástupce, která byla Vrchním státním zastupitelstvím v Brně přezkoumána a jako nedůvodná dopisem ze dne 25. května 2001 odložena, na což stěžovatel reagoval písemně dne 12. června 2001. Stěžovatel dále totožné námitky jako v předchozím podání opakoval ve stížnosti adresované Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 22. května 2002. Jeho stížnost byla postoupena k vyřízení Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně (v souladu s , o státním zastupitelství) a odložena jako nedůvodná, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dopisem ze dne 26. června 2002, s upozorněním, že na další podání shodného obsahu již nebude reagováno a věc bude bez dalšího odložena.

Nejdříve k té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel napadá nevyhovění jeho žádosti Vrchním státním zastupitelstvím v Praze ze dne 18. 10. 2000 (VI VZv 1/2000-28). Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je přípis nadřízeného Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 25. května 2001 (4 NZt 1/2001). Podle tvrzení stěžovatele ústavní stížností napadené rozhodnutí mu bylo doručeno prostřednictvím právního zástupce dne 31. května 2001. Lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet tímto dnem (§ 72 odst. 2 al. 1 zákona) a byla-li ústavní stížnost podána dne 14. srpna 2002 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a takto podaná ústavní stížnost je opožděná.

Mimo to ústavní stížnost stěžovatele napadá v rozporu se zákonem (§ 72 odst. 2 zákona) postup dozorového státního zástupce při nevyhovění žádosti stěžovatele, byť by toto bylo potvrzeno rozhodnutím dohledového státního zástupce; a proto lze prvostupňové rozhodnutí vrchního státního zastupitelství z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) podrobit přezkumu jen ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu (nejvyššího státního zastupitelství), které samo musí být ústavní stížností napadeno; jiný postup zakládá pro meritorní posouzení ústavní stížnosti překážku nepřípustnosti.

Tu část petitu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti postupu nejvyšší státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (4 NZt 1/2001) Ústavní soud odmítl, lze-li vůbec přiznat jistou relevanci tvrzením stěžovatele (pokud se týká přítomnosti pracovnice notářství ve vazební věznici), tak tato pochybení nedosáhla ústavněprávní roviny, jež by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; nepřesné zdůvodnění dohledového státního zástupce se netýkalo podstaty přezkoumání postupu povolení či nepovolení návštěvy stěžovatele notářem ve vazební věznici.

Pokud stěžovateli bylo sděleno obvinění pro podezření ze spáchání závažné majetkové trestné činnosti, a to podvodu § 250 odst. 1, 4 tr. zák., zpronevěry § 248 odst. 1, 4 tr. zák., poškozování věřitele § 256 odst. 1, 4, tr. zák., tak dozorový státní zástupce nepochybil, když odmítl dát souhlas k udělení generálních plných mocí blíže neurčeným zmocněncům, vzhledem k případnému maření objasňování skutečností v době trvání koluzní vazby (§ 67 odst. 1 písm. b) tr. ř. Stěžovatel nevyužil svoji možnost podat totožnou žádost opakovaně, kdy s ohledem na výsledky objasňování trestné činnosti orgány činné v trestním řízení by novou žádost stěžovatele mohli posoudit rozdílně. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než tuto část návrhu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil svůj nesouhlas s formou nevyhovění žádosti vrchním státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze, jehož stanovisko k "žádosti stěžovatele" mu bylo sděleno toliko přípisem ze dne 18. 10. 2000 (VI VZv 1/2000-28), ne usnesením; stěžovatel v těchto svých podáních však přehlédl, že postup státního zastupitelství, s nímž nesouhlasí, je součástí (nezávislé) rozhodovací činnosti, do níž ani nadřízená nejvyšší státní zástupkyně ani ministr spravedlnosti jako představitelé (státní) správy zasáhnout nemohou, a proto k těmto "procesním prostředkům", z hlediska podmínek přípustnosti ústavní stížnosti, přihlédnout nelze, nehledě již ani k tomu, že projednání nesouhlasu stěžovatele s postupem státního zastupitelství je i pro takový případ právně upraveno (z. č. per analog.).

Z důvodů takto rozvedených bylo o procesně vadně podané ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b), § 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, když pro postup dle § 39 zákona nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. prosince 2002