Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 437/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, ve věci navrhovatele JUDr. J. J., zastoupeného JUDr. L. D., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2002, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku s tím, že se rozhodnutím a postupem soudů obou stupňů cítí dotčen v právech, která jsou zaručena a d, písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i a násl. y. Poukázal na dobu, kdy byl spáchán skutek, z něhož byl obviněn, a na dobu, po kterou bylo vedeno trestní řízení, a to pak ukončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2002. Podle jeho přesvědčení, jestliže od předmětného skutku do zahájení stíhání uplynula doba delší než 10 let a do rozhodnutí soudu I. stupně pak více než 18 let, probíhalo řízení a bylo vydáno rozhodnutí ve věci v nepřiměřené lhůtě, což je v rozporu nejen se zákonem ale také s citovanou d a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále uvedl, že soud neprovedl důkazy, kterých se dovolával, na všechny v řízení provedené nevzal při jejich hodnocení zřetel a nevzal zřetel ani na námitku týkající se promlčení trestnosti, když poukázal na důvody jeho pobytu v zahraničí.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ , , , ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2002, sp. zn. , zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně dle § 254 odst. 1, 2 a 3 tr. řádu, se všemi námitkami v odvolání uplatněnými se vypořádal a důvodně neshledal v postupu soudu I. stupně, jakož i v hodnocení provedených důkazů, rozpor s ustanovením § 2 odst. 5 a § 6 tr. řádu. Ve vyčerpávajícím odůvodnění rozsudku také vyložil obsah § 67 odst. 2 a § 68 tr. zákona s poukazem na okolnosti, za nichž se stěžovatel zdržoval v zahraničí v době po spáchání skutku.

Pro výše uvedená zjištění bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo, když ústavní stížnost směřující proti postupu soudu, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, byla shledána zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o promlčení trestního stíhání, jehož se stěžovatel dovolával a tuto námitku soud neakceptoval, je v tomto rozsahu ústavní stížnost nepřípustná, neboť v souladu s § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu měl stěžovatel možnost využít k přezkoumání označeného hmotněprávního posouzení, jež označil za nesprávné, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Poněvadž tak neučinil, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje [ , , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2002