Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 662/02

Ústavní soud rozhod dne 21. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) ing. M. O., CSc., 2) PhDr. K. O., CSc., obou zastoupených JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2002, čj. -80,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelé obsáhle dovozují, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v d, a to mimo jiné proto, že při dvojím možném výkladu přípustnosti dovolání měl být použit s u souladnější výklad, tedy ten, který by umožnil proběhnutí řízení, a dále i z toho důvodu, že při tak složitém výkladu dvou sobě navzájem si protiřečících ustanovení je soud povinen účastníka poučit. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadeného usnesení.

Z obsahu spisu Okresního soudu Brno - venkov Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 13. 11. 1997, čj. -34, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 2. 5. 2001, čj. -54, (posléze uvedeným doplňovacím rozsudkem bylo pouze zastaveno řízení ohledně úroků z prodlení) bylo žalovaným V. a K. V. uloženo zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 83 500,-- Kč s přísl., jakož i nahradit náklady řízení, zatímco ohledně částky 16 500,-- Kč bylo řízení zastaveno. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2001, čj. -63, byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta a tento rozsudek byl změněn i ve výroku o náhradě nákladů řízení. O dovolání stěžovatelů proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání odmítl pro jeho opožděnost, neboť posledním dnem k podání dovolání byl 14. 3. 2002, zatímco dovolání bylo podáno na podatelnu teprve dne 3. 4. 2002, tedy vzhledem k ustanovení , ve znění před novelou, opožděně.

V projednávané věci jde o otázku přípustnosti a také nezbytnosti aplikace novely provedené , jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2001, konkrétně pak ustanovení části 12 hlavy první bodu 17 a bodu 15 novely upravujících dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu a odvolání proti rozhodnutím soudu prvého stupně. Nejvyšší soud ČR v tomto směru zaujal stanovisko, že vzhledem k tomu, že v posuzované věci byl rozsudek soudu prvého stupně vydán dne 13. 11. 1997, byl nucen odvolací soud o odvolání rozhodnout podle dosavadních právních předpisů a stejnou povinnost, totiž rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, měl i Nejvyšší soud ČR.

K uvedeným zjištěním a závěrům Ústavní soud dodává, že nenáleží do jeho kompetence sjednocovat judikaturu obecných soudů ani napravovat jejich případná právní pochybení, pokud nejsou extrémní povahy, jak tomu však v projednávané věci není, a proto ani způsobilá věc posunout do ústavně právní roviny. Stěžovatelům nutno v této souvislosti připomenout, že v obdobných případech platí i pro ně zásada - nechť každý řádně střeží svá práva. To znamená, že v situaci, o které stěžovatelé se sami v ústavní stížnosti vyjadřují tak, že přicházel v úvahu dvojí možný výklad, mají volit cestu, kdy ochrana jejich práva nemůže být ničím zpochybněna.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu