Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
43155.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 355/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RD R. s.r.o., zastoupené JUDr. V. U., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 21/2002 ,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2002, napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že se jím cítí být dotčena na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobo d. Rovněž uvedla, že Krajský soud v Ostravě porušil svým postupem ústavní imperativ vyjádřený v čl. 90 Ústav y ČR.
Ze spisu Okresního soudu v Bruntále (sp. zn. 1 T 142/2001 ), jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že výrokem ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 21/2002 , byl obžalovaný E. J., uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním ve skutkové větě výroku rozsudku blíže popsaným, pročež byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Odvolací soud tak rozhodl poté, co k odvolání obžalovaného zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. f) tr. řádu, (v celém rozsahu) rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 11. 2001, čj. 1 T 142/2001 -204, jímž byl odsouzen pro tentýž trestný čin právně kvalifikovaný ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Nalézací soud v tomto rozsudku rovněž samostatným výrokem jednak podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obžalovanému povinnost "uhradit zmocněnci JUDr. V. U. náhradu škody ve výši 40.896,50 Kč", jednak podle odst. 2 téhož ustanovení odkázal zmocněnce se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jak již bylo uvedeno, Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu zrušil a nahradil svým vlastním rozhodnutím s výrokem shora citovaným. Při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění soudu nalézacího, přičemž přihlédl k novelizaci trestního zákona provedené zákonem č. 265/2001 Sb. S ohledem na (v době jeho rozhodování nově konstruované) ust. § 89 odst. 11 tr. zák. a tam uvedenou legální definici značné škody právně překvalifikoval jednání obžalovaného a odvodil z něj další příslušné právní závěry. O poškozeným uplatněné náhradě škody v trestním řízení potom již samostatným výrokem nerozhodl, k čemuž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že výrokem podle § 228 a § 229 tr. řádu je možno v trestním řízení rozsudkem rozhodnout toliko o náhradě majetkové škody, nikoliv o náhradě nákladů poškozeného potřebných k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení (§ 154 tr. řádu) a již vůbec nelze rozhodnout o přiznání nákladů, které zmocněnec poškozené organizace vynaložil v jiném řízení (občanskoprávním řízení u Okresního soudu v Bruntále). Uzavřel, že v trestním řízení proti obžalovanému nemohl JUDr. V. U. vystupovat jako poškozený a okresní soud tedy neměl vůbec o náhradě škody v tomto směru rozhodovat.
V posléze podané ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu nezohlednění skutečnosti, že její návrh na náhradu škody byl odůvodněn naprosto marnou exekucí v občanskoprávním řízení, kterou svým trestním jednáním obžalovaný (tehdy v postavení "povinné" osoby) zavinil, a jíž jí vznikla škoda v podobě náhrady nákladů právního zastoupení a zaplaceného soudního poplatku, kteréžto skutečnosti řádně tvrdila, doložila a prokázala. Jelikož je ovšem Krajský soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí nereflektoval, porušil tím ust. § 43 odst. 3 tr. řádu, a tudíž i ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (čl. 90 Ústav y ČR). Z těchto důvodů domáhala se potom, aby Ustavní soud napadený rozsudek nálezem zrušil.
Před vlastním přistoupením k meritornímu posouzení návrhu Ústavní soud, jak mu ukládá zákon, nejprve přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje formální předpoklady a podmínky umožňující její věcné projednání a dospěl k závěru, že se jedná o návrh, který je nutno odmítnout, a to z následujících důvodů.
V této souvislosti (odhlédnuto již od toho, kdo a na základě jakého skutkového základu odůvodněný nárok na náhradu škody v předmětném trestním řízení coby poškozený uplatnil, komu byla výrokem rozsudku nalézacího soudu tato náhrada přiznána a jak na ni a na osobu poškozeného posléze nahlížel odvolací soud) Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ]. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci [§ 82 ods. 3 písm. a) dtto] nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) dtto].
Vycházeje z citovaných ustanovení, je Ústavní soud nucen konstatovat, že rozsudkem (jeho výrokem) Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 21/2002 , nebylo evidentně do základních práv stěžovatelky, neboť jím bylo rozhodnuto o vině a trestu (tehdy) obžalovaného E. J., nikterak zasaženo.
Vzhledem k těmto důvodům proto soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost usnesením podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Ústavní soud se zabýval i možností posouzení návrhu stěžovatelky jako návrhu obsahově směřujícího proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v případné nečinnosti označeného soudu s tím, že rozhodnutím (resp. samostatným výrokem) nerozhodl o jejím uplatněném nároku na náhradu škody, ačkoliv to stěžovatelka ve svém návrhu, jímž bylo zahájeno řízení o ústavní stížnosti, expressis verbis neučinila. Neboť neobsahuje-li napadený rozsudek výrok o náhradě škody, nýbrž pouze výrok o vině a trestu ve vztahu k obžalovanému, podává se z uvedeného nezpůsobilost tohoto rozhodnutí, jak již bylo konstatováno, do práv stěžovatelky zasáhnout.
V tomto směru Ústavní soud s ohledem na řečené odkazuje na citované ust. § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjadřující způsob, jakým je oprávněn ingerovat do (ne)činnosti orgánů veřejné moci, tj. jaká rozhodnutí a jakého charakteru je oprávněn v takových případech vydávat. Jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), je totiž přirozeně (a především) ex constitutione povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústav y ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d). Domáhá-li se stěžovatelka vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, neodpovídá v uvažované relaci - je-li oprávněna brojit pouze proti nečinnosti v podobě absence rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody - takto konstruované návrhové žádání dikci zákona a zjevně tak vybočuje z mezí daných shora citovaným ustanovením, v návaznosti na což nezbývá než konstatovat, že v daném případě se jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti, ve vztahu k jinému zásahu veřejné moci, reflektovat (nadto by takový výrok postrádal jakoukoliv logiku).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj