Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 688/02

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. Z. a 2) J. Z., právně zastoupených JUDr. D. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. , a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 4. 11. 2002 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. , a to pro porušení , , , a odst. 2 a odst. 3 d.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost , ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. , ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ve svém rozhodnutí,

sp. zn.

, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. , dovolání stěžovatelů odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2000, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. , tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním, o kterém ještě před podáním ústavní stížnosti bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto, jakož i vzhledem k dalším níže uvedeným skutečnostem, je zřejmé, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozhodnutí odvolacího soudu byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání , ve znění pozdějších předpisů.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. , stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že předmětné usnesení jim bylo doručeno dne 2. 9. 2002. Z podacího razítka pošty Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 1. 11. 2002. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu byla rovněž podána opožděně.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Protože byl soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout, nezabýval se již dalším formálním nedostatkem ústavní stížnosti spočívajícím v rozporu přiložené plné moci s ust. , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 25. listopadu 2002