Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 285/02

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Z. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -109, ze dne 6. 2. 2002,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel telefaxovým podáním ze dne 9. 5. 2002 předložil Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který doplnil písemným podáním ze dne 9. 5. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. -109, ze dne 6. 2. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, č.j. -92, ze dne 18. 4. 2001. Rozsudkem soudu I. stupně bylo vyhověno žalobě směřující proti stěžovateli o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal, spis sp. zn. , vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy měl stěžovatel postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím z titulu půjčky na koupi osobního automobilu v srpnu 1997 na základě ústní dohody, přičemž doba vrácení dluhu nebyla sjednána. Žalovaný byl několikrát žádán o vrácení, což neučinil, nakonec svůj dluh písemně uznal co do důvodu i výše a zavázal se jej uhradit do konce dubna 1999, což neučinil. Žalovaný s návrhem nesouhlasil, namítal nepřípustný nátlak při podepisování uznání dluhu. Dále tvrdil, že částku 80.000,- Kč sice převzal, avšak byla to splátka žalobkyně z jiné ústní dohody, podle které mu měla žalobkyně vyplatit odměnu 100.000,- Kč za pomoc poskytnutou při nakládání s pozemky, a zároveň se mělo jednat o vyrovnání drobných finančních půjček, které s manželkou žalobkyni poskytl. Žalovaný proto vzájemným návrhem uplatnil vůči žalobkyni zaplacení částky 20.000,- Kč (doplatek do slíbené odměny). Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. -92, ze dne 18. 4. 2001 tak, že žalobě vyhověl, vzájemný návrh žalovaného zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že uznání dluhu učinil pod nátlakem žalobkyně nebo jiné osoby nebo že by žalobkyní byl uveden v omyl. Dále konstatoval, že se žalovanému nepodařilo v řízení prokázat existenci závazku žalobkyně uhradit v jeho prospěch částku 100.000,- Kč, své závěry odůvodnil s poukazem na skutková zjištění, která v řízení vyšla na jeho.

K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. -109, ze dne 6. 2. 2002, rozsudek soudu v obou meritorních výrocích potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich odpovídající skutková zjištění a věc též zcela správně posoudil po stránce právní. Dále konstatoval, že odvolání je posuzováno v systému neúplné apelace, neboť účastníci byli řádně poučeni ve smyslu (dále jen " ") o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy do doby rozhodnutí soudu I. stupně. Ve věcech sporných se tak předpokládá, že všechny skutečnosti a důkazy, které účastník mohl uplatnit, uplatnil před soudem I. stupně a jestliže tak neučinil, nemůže je již uplatnit v řízení odvolacím. Dále se odvolací soud podrobně zabýval jednotlivými námitkami uvedenými v odvolání, včetně námitky, že soud I. stupně neprovedl všechny navrhované důkazy. K těmto námitkám v odůvodnění zaujal stanovisko.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu podle y. Porušení uvedeného základního práva spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy neumožnily výslech všech navrhovaných svědků, a proto potom nemohly tvrdit, že neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že přezkoumával napadený rozsudek v systému neúplné apelace, pokládal skutková zjištění a právní posouzení věci soudem I. stupně za správná. Okolnost, že v odvolacím řízení nebylo přihlíženo k důkazním návrhům stěžovatele uvedeným v odvolání a nebyli vyslechnuti navržení svědci, odůvodnil odvolací soud poukazem na ustanovení Dále odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování, jednání před ním i před odvolacím soudem bylo veřejné, stěžovatel byl vyslechnut jako účastník řízení a byl také poučen o svých procesních právech. Dostal možnost se osobně vyjádřit k věci i před odvolacím soudem. Nelze podle názoru odvolacího soudu spatřovat porušení práv stěžovatele v té skutečnosti, že soudy obou stupňů posoudily věc po stránce právní v jeho neprospěch. Městský soud v Praze proto navrhoval, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v ě, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutečností, že obecné soudy posoudily předmětnou věc v jeho neprospěch, a proto polemizuje s právními závěry soudů a namítá, že nevyužily všechny navržené důkazy. K této námitce stěžovatele je třeba uvést, že ve sporném řízení mají účastníci povinnost tvrzení a povinnost svá tvrzení doložit také navrhovanými důkazy. Je však věcí soudu, který v rámci procesu dokazování provádí důkazy a v rámci procesu hodnocení důkazů zjištěné skutečnosti hodnotí, aby posoudil, které důkazy a v jakém rozsahu provede. Není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy, je však povinen v rámci odůvodnění se vypořádat se všemi navrhovanými důkazy a odůvodnit rozsah provádění dokazování. Při této činnosti je obecný soud veden zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je koncipována v Zásada volného hodnocení důkazů ukládá obecným soudům posoudit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy navzájem ve vzájemných souvislostech tak, aby byl dostatečně zjištěn skutkový stav dané věci. Je ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu nezasahovat do procesu hodnocení důkazů, pokud tento proces probíhal v intencích výše uvedené zásady. Jak vyplývá z četných rozhodnutí Ústavního soudu, do procesu hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl zasáhnout jen v tom případě, pokud by právní závěry, které obecné soudy dovodily, byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. V předmětné věci však Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatoval, že nedošlo k vybočení z pravidel obsažených v zásadě volného hodnocení důkazů a samu skutečnost, že obecné soudy rozhodly jinak než věc viděl účastník řízení, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu, Ústavní soud proto konstatoval, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení y.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu