Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 264/02

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. -15, ze dne 20. 2. 2002 ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, č. 261108090, ze dne 19. 10. 2001,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal dne 26. 4. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. -15, ze dne 20. 2. 2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany (dále jen "VÚSZ") č. 261108090, ze dne 19. 10. 2001, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o odškodnění podle , o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen " "). Podle názoru stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena ustanovení a 95 odst. 1 y ČR a d (dále jen " "). Současně stěžovatel podal návrh na zrušení slova "druhý z rodičů v té době již nežil" Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Vrchního soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal VÚSZ podle Rozhodnutím VÚSZ č. 261108090, ze dne 19. 10. 2001, nebylo této žádosti vyhověno, protože nebyly splněny podmínky pro poskytnutí odškodnění stanovené v citovaného zákona.

K opravnému prostředku stěžovatele rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem, č.j. -15, ze dne 20. 2. 2002, potvrdil rozhodnutí VÚSZ. V odůvodnění uvedl, že podle se tento zákon vztahuje i na děti, jejichž oba rodiče jako účastníci národního boje za osvobození v národním boji za osvobození padli nebo jeden z rodičů jako účastník národního boje za osvobození padl a druhý z rodičů v té době již nežil, pokud ke dni úmrtí později zemřelého rodiče nedosáhli věku 18 roků. V daném případě, uvedl Vrchní soud v Praze, je nesporné, že stěžovatel ke dni úmrtí svého otce byl mladší 18 let. Dále je nesporné, že navrhovatelův otec byl v rozhodném období po určitý úsek politickým vězněm, ale v jiném časovém úseku rozhodného období byl účastníkem boje za národní osvobození, na kterého pamatuje . Stejně tak je nesporné, že stěžovatelova matka nepadla v boji za národní osvobození a v době popravy stěžovatelova otce žila. Dále soud konstatoval, že se ztotožňuje s názorem správního orgánu, že stěžovatel pro nárok na jednorázovou peněžitou částku podle nesplňuje podmínky. K námitce, že výše uvedená zákonná úprava je nepřiměřeně tvrdá a je v rozporu s dobrými mravy, Vrchní soud v Praze uvedl, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky je založen zákonem a soud není oprávněn rozšiřovat zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik, protože není mocí zákonodárnou. Dále uvedl, že , nemá ustanovení o odstranění tvrdosti zákona a nemá ani obdobné ustanovení jako (soulad s dobrými mravy).

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze i rozhodnutí VÚSZ podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhá jejich zrušení, protože jimi došlo k porušení a 95 odst. 1 y ČR a y. Porušení y spatřoval stěžovatel v tom, že platný text zákona znevýhodňuje skupinu obyvatelstva, konkrétně děti z rodin, které byly rozvedeny nebo se rozpadly z důvodu odlišné politické orientace obou rodičů. V jeho případě právě taková situace nastala, protože jeho rodiče se rozvedli v roce 1940 z toho důvodu, že otec se aktivně účastnil domácího odboje. Úprava je nepřiměřeně tvrdá a je v rozporu s dobrými mravy , neboť sice pamatuje na situaci, kdy děti zůstaly samy, ale nepamatuje na fakticky identickou situaci, kdy dítě zůstane samo, protože jeden z rodičů padl a s druhým nežilo pro rozvod manželství a související odlišnou politicko-společenskou orientaci a bylo vychováváno prarodiči nebo jinými osobami. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí. Současně pak podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval, aby Ústavní soud zrušil předmětná ustanovení , protože jejich aplikací došlo k porušení uvedených ustanovení y ČR a y.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Vrchní soud v Praze jako účastník řízení. V obsáhlém vyjádření Vrchní soud v Praze uvedl, že podle jeho názoru napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení uvedených ustanovení y ČR a y. Na podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu,

sp. zn.

,

sp. zn.

, s nimiž je napadené rozhodnutí soudu ústavně konformní. Dále pak upozornil, že i pro případ, že by došlo ke změně ustanovení , by při posuzování nároku stěžovatele na jednorázovou peněžní částku musela být vzata v úvahu skutečnost, že otec stěžovatele nezemřel v postavení účastníka domácího hnutí, nýbrž politického vězně, a proto také stěžovateli bylo přiznáno odškodnění podle Vrchní soud proto navrhoval, aby podaná stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v ě, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s ustanovením , jehož osobní rozsah způsobuje, že mu nemůže být poskytnuta jednorázová peněžní částka, a v tomto ustanovení spatřuje porušení rovnosti v právech pro skupinu obyvatel, která je ve stejném faktickém postavení jako on. Ústavní soud po posouzení předmětné věci dospěl k závěru, že VÚSZ i Vrchní soud v Praze postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a nemohly proto svým rozhodnutím porušit ustanovení a 95 odst. 1 y ČR. Pokud jde o ústavnost samotného ustanovení Ústavní soud již v nálezu

sp. zn.

konstatoval, že nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, resp. že mohl do právního předpisu zahrnout ustanovení k odstranění tvrdosti v individuálních případech, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů. Uvedené se plně vztahuje i na předmětnou věc. Současně nelze vyčítat Vrchnímu soudu ČR, že v individuálním případě nerozhodl tak, že příslušné ustanovení je nepřiměřeně tvrdé. Soud přezkoumávající zákonnost rozhodnutí správního orgánu nemůže toto rozhodnutí zrušit jen proto, že v konkrétním případě se nepřiznání jeví jako velmi tvrdé. Jinak řečeno, absenci ustanovení o zmírnění tvrdosti zákona nelze nahradit rozhodnutím soudu ve správním soudnictví. Na základě těchto závěrů proto Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení y ČR ani y.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu na zrušení ustanovení slova "druhý z rodičů v té době již nežil" pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta ( ) musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu