Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 718/01

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci ústavní stížnosti R., spol. s r. o., zastoupené Mgr. V. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, č. j. -31, ve spojení s rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 8854/99-01/2, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka se domáhá zrušení rubrikovaného rozsudku Městského soudu v Praze s tím, že se jím cítí dotčena na základních právech, vyplývajících z a 2 a d (dále jen " "), jakož i z y ČR. Podle stěžovatelky postup soudu nebyl v souladu s jejím právem obrátit se na nestranný a nezávislý soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy a na spravedlivý soudní proces, respektující i rovnost účastníků řízení před soudem, když soud v průběhu řízení připustil námitku žalovaného, že vozidlo nebylo v celním prohlášení uvedeno v dostatečně přesných termínech umožňujících jeho identifikaci a kontrolu správnosti zařazení, ačkoli se o ní správní rozhodnutí neopíralo, zatímco k námitce stěžovatelky, že celník Celního úřadu v České Lípě vozidlo před podáním celního prohlášení viděl, se dostatečně nezabýval.

Stěžovatelka dále poukázala na okolnosti, za nichž bylo motorové vozidlo dovezeno. Vozidlo bylo v celní deklaraci zařazeno pod položku 8705 90 90 a propuštěno do režimu volného oběhu v roce 1994. Celkem tak bylo v letech 1993 - 1997 propuštěno 17 vozidel. V listopadu 1998 byla provedena kontrola, na jejímž základě vydal Celní úřad pro Prahu IV dne 7. 4. 1999 rozhodnutí o deliktu a pokutě a dne 22. 7. 1999 nabylo právní moci potvrzující rozhodnutí odvolacího celního orgánu, podle kterého mělo být předmětné vozidlo zařazeno správně pod položku 8704 21 39. V důsledku tohoto závěru se stěžovatelka měla dopustit celního deliktu, za který jí byla uložena pokuta 60.000,- Kč. Podle stěžovatelky je však třeba roční lhůtu podle § 301 celního zákona vykládat z hlediska objektivního, tj. k okamžiku, kdy se do dispozice celního úřadu dostaly poklady k tomu, aby mohl být učiněn závěr o porušení zákona. Uvedla, že na tyto okolnosti a skutečnosti soud, u něhož se domáhala přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 8854/99-01/2, nevzal zřetel a podle jejího přesvědčení pochybil při přezkoumávání zákonnosti napadeného rozhodnutí celního orgánu, neřídil se správným právním názorem a výkladem ustanovení § 104 odst. 1 písm. d) a e), § 105 odst. 4 a § 127 odst. 1 až 3 a dále § 293 písm. d) celního zákona. Poukázala též na nejednotnou judikaturu správních soudů, konkrétně na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. , podle kterého za správnost zařazení zboží do celní položky a podpoložky a stanovení celní sazby odpovídá celní úřad.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

Městský soud v Praze se v řízení o žalobě stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Praha, sp. zn. 8854/99-01/2, vypořádal se všemi námitkami v žalobě uplatněnými, ke každé námitce pak v rozhodnutí uvedl přiléhavé odůvodnění svých závěrů i výklad aplikovaných ustanovení celního zákona. Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté y a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozsudku Městského soudu v Praze neodůvodňuje. Stejně tak nelze akceptovat námitku porušení rovnosti účastníků soudního řízení podle y pouze s ohledem na to, že soud se přiklonil k argumentaci jedné ze stran, když za rozhodující okolnost případu považoval zařazení dovezeného automobilu pod určitou položku celního sazebníku.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR), a nikoliv "běžné" zákonnosti v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka vznáší námitky k právním závěrům, které byly z výše popsaného řízení učiněny. Ty se ale týkají výkladu ustanovení obyčejného (celního) zákona. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejných zákonů nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V daném případě Ústavní soud takovýto rozpor neshledal. V bližším k tomuto bodu dále odkazuje na závěry usnesení,

sp. zn.

, kterým bylo rozhodnuto o obdobné ústavní stížnosti stěžovatelky.

Pokud jde o námitku odchylného rozhodování krajských soudů v celních věcech, musí obdobně Ústavní soud s poukazem na to, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoli další instancí správního soudnictví, uvést, že roli Nejvyššího správního soudu může výjimečně suplovat jen za splnění dalších podmínek, které však v projednávané věci z výše popsaných důvodů nejsou dány.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, návrh usnesením odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu