Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 666/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupené advokátem JUDr. Z. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze porušil její právo na soudní ochranu ústavně zaručené v . odst. 1 d (dále " "); a práva vyplývající z y a článků 90 a 96 odst. 1 y, a to svým postupem ve výše uvedené věci.

V napadeném rozsudku Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci samé, totiž v rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky vyklidit byt č. 3, IV. Kat. v 1. podlaží domu č. p. 109, ul. E., Praha 5 (dále "předmětný byt") a vyklizený jej předat žalobci, Městské části Praha. Odvolací soud shledal, že odvolání není opodstatněné poté, co přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení mu předcházející. Dle hodnocení odvolacího soudu provedl soud I. stupně dokazování ve vyčerpávajícím rozsahu, jednotlivé důkazy hodnotil řádně, náležitě zjistil skutkový stav věci a dospěl ke správnému právnímu závěru, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat přechod nájmu po původním nájemci předmětného bytu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že soud I. stupně neakceptoval určité důkazy, navržené stěžovatelkou, a tyto vypočítává. Dále stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů soudem I. stupně, na něž v odvolacím řízení poukazovala. Odtud stěžovatelka dovozuje porušení svých základních práv uvedených výše, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem je dle jejího názoru v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a tudíž s ústavně zakotveným právem na spravedlivý proces, a jak dále uvádí, jí byla fakticky odňata možnost domáhat se práva. V podstatě stěžovatelka opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, přitom v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem přesně spatřuje porušení svých základních práv, ale pouze konstatuje nesouhlas s právními závěry soudů, založenými na hodnocení provedeného dokazování, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role dalšího odvolacího orgánu.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že není součástí obecné soustavy soudů, nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, a že jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle y ČR. V této souvislosti Ústavní soud zkoumal, zda došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu právo na soudní ochranu dle y nutně zahrnuje požadavek, aby soud při rozhodování vycházel z provedených důkazů, přičemž nemůže dojít k závěru, který by byl s provedenými důkazy v příkrém rozporu.

Ústavní soud ověřil, že soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Dle zásady volného hodnocení důkazů obsažené v platí, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecný soud postupuje v souladu s uvedenými ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se sám s tímto hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá i y a y, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků však neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.

Ve výše uvedeném smyslu proto nelze právní závěry obecných soudů, které dospěly k názoru, že na stěžovatelku, s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nepřešlo právo nájmu bytu, považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce nebylo, jak uvádí, odňata možnost domáhat se práva, neboť je zcela zřejmé, že měla možnost se obrátit se svou věcí na soud a v rámci soudního řízení využít všech právních prostředků, která zákon účastníkovi řízení k obhajobě jeho práv poskytuje.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté d, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2002

JUDr. Vojtěch Cepl

předseda senátu