Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 486/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. -66,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. -66, kterým byla pravomocně zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 14 000,- Kč s přísl., a na základě protinávrhu jí bylo uloženo zaplatit žalované O, s.r.o., se sídlem v Praze, částku 13 286,60 Kč.

Stěžovatelka v podstatné části své stížnosti popsala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a jeho výsledky a zejména vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvého stupně. V závěru pak tvrdila, že oběma rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina") a právo zakotvené v y. Svá tvrzení stručně odůvodnila tak, že dle jejího přesvědčení obecné soudy rozhodovaly na podkladě skutkových závěrů, které z provedených důkazů nevyplývaly, a dále že tyto soudy nesprávně vycházely ze zásady, že opatření ohledně majetku, který je jejím výhradním vlastnictvím, může činit bez jejího vědomí a souhlasu i jiná osoba, v daném případě její manžel K. H..

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost obsahuje pouze popis průběhu řízení ve věci před soudy obou stupňů, aniž blíže rozvádí, v čem soudy porušily práva uvedená v článcích 11 a 36 y. Lze se spíše domnívat, že stěžovatelka spatřuje v Ústavním soudu další instanci k přezkumu pravomocných rozhodnutí obecných soudů. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případě jako neodůvodněnou zamítl, s tím, že na své účasti při jednání netrvá.

Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména pak soudem nalézacím, což ostatně stěžovatelka sama v odůvodnění své stížnosti uvedla. Z obecně dostupné judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že samotný nesouhlas stěžovatelky se způsobem hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy nemůže představovat porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného a násl. y, stejně jako práva na spravedlivý proces zakotveného v Úmluvy (kterážto práva se vzájemně překrývají). Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v postupu obecných soudů ani jejich právních závěrech neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy (viz např. Sb. ÚS sv. 1, č.5, sv. 2 č. 49, sv. 4 č. 80, sv. 7 č. 3, sv. 8 č. 76). Stejnou podstatu má i blíže nespecifikované tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva zakotveného v y. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení a y jako zjevně neopodstatněné. Z uvedených důvodů Ústavní soud také neprovedl stěžovatelkou navrhovaný důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. , neboť k posouzení opodstatněnosti tvrzení stěžovatelky z ústavněprávního hlediska to nepovažoval za potřebné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu