Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 483/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti C. sdružení, akciová společnost - v likvidaci, zastoupeného JUDr. L.K., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. -296 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 9. 1999, čj. -240,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2002 se společnost C. sdružení, akciová společnost - v likvidaci (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2002, čj. -296 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 9. 1999, čj. -240, jimiž jí bylo pravomocně uloženo zaplatit ve stanovené lhůtě částku 9 400 174,65 Kč, s příslušenstvím, společnosti Bank A. C. a.s., z titulu ručení za úvěr poskytnutý fyzické osobě. Současně požádala o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, bez bližšího odůvodnění.

Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, uvedla svá tvrzení v řízení uplatněná a vlastní právní názor na věc. Stěžovatelka, obdobně jako v řízení před obecnými soudy, tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to důsledků, které mělo odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru dle obch. zák. na další existenci zajištění závazků z této smlouvy. Je toho názoru, že v důsledku odstoupení od úvěrové smlouvy její ručitelský závazek zanikl. Poukázala zejména na skutečnost, že teprve bylo ust. obch. zák. doplněno dikcí "Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy". V době, kdy obecné soudy rozhodovaly ve věci, tedy dle jejího přesvědčení existovala odlišná právní úprava, k čemuž ovšem obecné soudy při rozhodování nepřihlédly. Tím dle jejího názoru porušily ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina") a y, zaručující nedotknutelnost majetku. Stěžovatelka též uvedla, že Vrchní soud v Olomouci dovolání nepřipustil a proto po vyčerpání všech prostředků se obrací na Ústavní soud.

Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že především nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že nepřipustil dovolání. Napadený rozsudek žádný výrok, jímž by dovolání nebylo připuštěno, neobsahuje. Stěžovatelka návrh na připuštění dovolání neučinila a odvolací soud, s ohledem na existující četnou judikaturu Nejvyššího soudu, důvod pro postup dle ust. věta druhá neshledal. Vyjádřil přesvědčení, že se se všemi námitkami stěžovatelky řádně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Právo zakotvené v y nebylo dotčeno, tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva zakotveného v y postrádá jakékoliv opodstatnění a řešená problematika s ním nesouvisí. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, vztahující se k dané problematice a navrhl aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. V právních závěrech těchto soudů neshledává však Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu Olomouc obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti, že pokud jde o právní posouzení věci, jsou napadené rozsudky v souladu s judikaturou obecných soudů vztahující se k ust. obč. zák., ve znění před cit. novelou č. (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. , byť se v této věci jednalo o zajištění závazků jinou formou, tj. zástavním právem). Ústavní stížnost je v podstatě opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v y, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Měla-li stěžovatelka zato, že obecné soudy ve své judikatuře rozhodují danou právní problematiku nesprávně či nejednotně, mohla využít postupu podle ust. , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2000 a vytvořit si tak podmínky pro podání tzv. podmíněně přípustného dovolání, což neučinila. Tvrzení stěžovatelky o porušení y, zaručujícího nedotknutelnost majetku, postrádá bližší ústavněprávní argumentaci, nehledě na skutečnost, že cit. článek nedotknutelnost majetku výslovně nezaručuje. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť pro postup dle zákona neshledal důvody.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu