Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 575/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., zastoupeného advokátem JUDr. Z. R. proti rozhodnutí předsedy senátu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2002 o nařízení hlavního líčení v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti nařízení hlavního líčení, o kterém předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové rozhodl na základě obžaloby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2001. Stěžovatel dále uvádí, že dne 11. 11. 1997 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Poněvadž mu nebylo jasné, v čem je spatřováno naplnění skutkové podstaty citovaného trestného činu, žádal prý opakovaně o objasnění podstaty sděleného obvinění, a to i v rámci žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele státním zastupitelstvím. To však žádné pochybení vyšetřovatele neshledalo. Tuto vadu řízení neodstranil státní zástupce ani v rámci přípravy obžaloby a tento nezákonný postup nenapravil ani krajský soud, který ve věci nařídil hlavní líčení.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo ve smyslu d (dále jen ), dle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. V této souvislosti se dovolává i nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996

sp. zn.

a ze dne 24. 2. 2000

sp. zn.

. Pokud prý ve sdělení obvinění chybí některá z podstatných náležitostí - v dané věci popis subjektivní stránky trestného činu a příčinná souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou trestného činu - jde o úkon nezákonný, a proto i následné další procesní úkony byly provedeny nezákonně. Stěžovatel se tedy domnívá, že napadené rozhodnutí o nařízení hlavního líčení je v rozporu se zákonem, neboť soud může v hlavním líčení rozhodovat pouze o skutku, pro nějž byla zákonným způsobem podána obžaloba.

Proto stěžovatel navrhl, aby bylo rozhodnutí předsedy senátu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2002 o nařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. zrušeno.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu ustanovení y ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto principů vycházel Ústavní soud rovněž i v souzené věci. Shledal - v prvé řadě - že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva ve smyslu citovaného ustanovení poskytuje, nevyčerpal. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že řízení před obecným soudem pokračuje a stěžovatel má dále k dispozici zákonné procesní prostředky, kterými může brojit proti případnému pro něj nepříznivému rozhodnutí. Nařízení hlavního líčení nemá totiž povahu ani rozhodnutí ve věci samé, ale ani tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení , , o Ústavním soudu. Již z těchto důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost je nepřípustná ( citovaného zákona).

Ústavní soud dále zdůrazňuje, že ústavní stížnost ve smyslu písm. d) y a musí směřovat pouze proti zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Navrhuje - li stěžovatel Ústavnímu soudu zrušení "rozhodnutí" o nařízení hlavního líčení, nutno dovozovat, že tento obyčejný procesní úkon není ani rozhodnutím ani jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu citovaných právních předpisů. Se zřetelem k tomu je nutno konstatovat, že - s ohledem na ustanovení (argumentum a contrario) - nemůže Ústavní soud činit nic jiného než je stanoveno taxativním výčtem v tomto ustanovení. Zvláštní postavení Ústavního soudu jako kasačního orgánu ochrany ústavnosti znamená, že mu přísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí a další zásahy do základních práv výhradně z hlediska ústavnosti a může je tedy jen zrušit - což navrhl stěžovatel - nebo ústavní stížnost zamítnout. Vzhledem k u a zákonem přesně vymezené pravomoci Ústavního soudu - neboť se v tomto konkrétním případě nejedná o zásah do základního práva stěžovatele - nezbývá než dovodit, že Ústavní soud není k výroku, o nějž stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, ani oprávněn. Proto ústavní stížnost odmítá i jako návrh k jehož projednání není příslušný (ustanovení , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů).

Dovolává - li se stěžovatel citovaných nálezů Ústavního soudu lze dodat - vzhledem k právě uvedenému stanovisku - že situace, která nastala ve zmiňovaných nálezech, na souzenou věc nedopadá. Nařízení hlavního líčení nemůže vyvolat stav popsaný v těchto nálezech Ústavního soudu, neboť se v nich jedná v zásadě o jiný případ.

Za těchto okolností se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatele nezabýval a dospěl k závěru, že ani základní práva podle y, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh k jehož projednání není příslušný a jako návrh nepřípustný návrh odmítl [ , e) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2002

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj