Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 478/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. spol. s r. o., zastoupené Mgr. L. R., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, čj. - 71,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Společnost S. spol. s r. o. (dále jen "stěžovatelka"), se svou včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2002, domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, ze dne 30. 4. 2002, čj. - 71. Označeným usnesením bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky (v původním řízení žalobkyně) proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále též soud prvního stupně), čj. - 56, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit částku 2 750 000,-- Kč. Odvolací soud odmítl odvolání stěžovatelky poté, co byla soudem prvního stupně vyzvána k odstranění vad jejího podání a poučena o možném odmítnutí odvolání pro neodstranění vad podání. Stěžovatelka vytčené vady, ve lhůtě soudem uložené, neodstranila.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý soudní proces tím, že odvolací soud neprojednal její odvolání přesto, že v něm uvedla jeden z taxativně vymezených odvolacích důvodů, tj. nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (dále jen "OSŘ"). Stěžovatelka tento odvolací důvod nijak dále nerozvedla, neboť nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně bylo podle ní zcela zřejmé. Jejím právem bylo rozvést hlavní právní argumentaci až při ústním jednání před odvolacím soudem. Postupem odvolacího soudu bylo porušeno její právo na "projednání věci vyšší soudní instancí".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka odůvodnila svou ústavní stížnost tvrzením, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces. Podle d (dále jen " ") se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Z obsahu spisu soudu prvního stupně bylo zjištěno, že proti rozsudku ze dne 14. 11. 2001, čj. - 56, podala dne 21. 12. 2001 odvolání "ve zjednodušené formě", jak sama uvedla, tedy v podstatě odvolání blanketní. To slíbila v odvolacím řízení doplnit konkrétními argumenty. Usnesením ze dne 25. 1. 2002, čj. - 68, vyzval soud prvního stupně stěžovatelku k doplnění odvolání, v němž uvede, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo vady postupu soudu prvního stupně, které rozhodnutí předcházely. K doplnění odvolání stanovil stěžovatelce lhůtu 15 dnů a poučil ji, že pokud v určené lhůtě vady neodstraní, odvolací soud její odvolání odmítne. Výzva byla stěžovatelce doručena prostřednictvím jejího právního zástupce Mgr. L. R. dne 30. 1. 2002. Stěžovatelka zůstala nečinná, proto soud prvního stupně dne 25. 3. 2002 postoupil spis odvolacímu soudu. Ten odvolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 30. 4. 2002, které stěžovatelka napadla svou ústavní stížností. Odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením upravujícím přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (i když toto ustanovení v odůvodnění svého usnesení nezmínil). Podle odstavce prvého tohoto ustanovení, není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Podle odstavce druhého rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce prvého, neobsahuje-li přes výzvu soudu učiněnou podle a ve věcech neuvedených v žádné odvolací důvody (v ustanovení jsou vyjmenována řízení, u kterých dokazování před soudem stojí na jiných základech, než v klasickém řízení sporném).

Z obsahu spisu tedy vyplývá, že stěžovatelka nebyla ve svém právu na spravedlivý proces nijak krácena. Podle závěru Ústavního soudu nebylo zjištěno nic, čím by obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, tedy nic, co by daný případ posouvalo do ústavně-právní roviny.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná účel občanského soudního řízení vyjádřený v , podle kterého v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Z toho vyplývá, že nedostatek součinnosti účastníka ve sporném řízení s sebou nese zpravidla nepříznivé rozhodnutí pro toho účastníka, který svou povinnost nesplnil. Nepříznivý výsledek odvolacího řízení si stěžovatelka, jak zjištěno z obsahu spisu, způsobila sama svou nečinností.

Ústavně zaručené právo každého na přístup k soudu totiž neznamená, že není nutno, s odkazem na ústavní zakotvení tohoto práva, respektovat procesní náležitosti podání (v konkrétním případě odvolání). Právo na přístup k soudu je nutno interpretovat tak, že každý má právo, aby jeho věc projednal a rozhodl nestranný a nezávislý soud, přičemž bližší procesní podmínky přístupu k soudu stanoví zákon. Tyto podmínky musí odpovídat požadavku srozumitelnosti, předvídatelnosti, a transparentnosti, což v daném případě zjevně splněno bylo.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před odvolacím soudem, její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu