Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 239/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. V. O., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2001, čj. - 75,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu l, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, čj. - 37, zamítl žalobu Městské části Praha 1 proti žalovaným JUDr. P. O. a Mgr. V. O., kterou zmíněná žalobkyně požadovala, aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu ve znění v žalobě uvedeném.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. 1. 2001, čj. - 75, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla Mgr. V. O. (dále jen stěžovatelka) ústavní stížností, ve které navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu pro porušení a y, dále článků 4, 11 a 36 d. Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podala rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, čj. - 107, bylo zjištěno, že dovolání JUDr. P. O. a stěžovatelky byla pro opožděnost odmítnuta podle a (dále jen ).

Po zjištění, že ústavní stížnost byla podána včas, ve lhůtě stanovené v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů (dále jen zákon) a že splňuje všechny náležitosti ústavní stížnosti podle zákona, se Ústavní soud nejprve zabýval její přípustností.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( zákona). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je, ve smyslu y ČR, ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu přísluší zasahovat pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ve své činnosti se Ústavní soud musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecných závěrů vycházel Ústavní soud rovněž v posuzované věci. V konkrétní věci bylo takovým posledním prostředkem dovolání. Stěžovatelka podala ústavní stížnost společně s dovoláním, považovala tedy dovolání za poslední procesní prostředek k ochraně svého práva. Ovšem tím, že dovolání podala opožděně, navodila situaci, za které se její ústavní stížnost stala nepřípustnou ve smyslu shora citovaného zákona, protože nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon (v konkrétním případě ) k ochraně jejího práva poskytoval.

Stěžovatelka, zřejmě vědoma si výše uvedené skutečnosti, argumentuje rovněž tím, že její ústavní stížnost svým významem přesahuje její vlastní zájmy a tvrdí, že v předmětné věci byla řešena otázka výkladu a aplikace ústavních zákonů v oblasti vztahů mezi soudem a účastníky občanskoprávního řízení. Tento svůj názor ovšem nijak blíže neodůvodnila.

Stěžovatelka se tedy dovolává ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka § 75 odst. 1 zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů a právními závěry odvolacího soudu, které se týkají výkladu ustanovení občanského zákona upravujících předkupní právo a prekluzi. Z její ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nevyplývá nic, z čehož by bylo možné usuzovat na stěžovatelkou tvrzenou skutečnost o tom, že její ústavní stížnost přesahuje svým významem její vlastní zájmy. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neřešily stěžovatelkou tvrzenou otázku výkladu a aplikace ústavních zákonů v oblasti vztahů mezi soudem a účastníky občanskoprávního řízení.

Na základě shora uvedených skutečností soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením podle písm e) zákona ústavní stížnost odmítl poté, co shledal, že nejsou dány podmínky pro postup podle , o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

V Brně dne 22. října 2002 JUDr. František Duchoň

soudce Ústavního soudu