Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 366/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní podnik hl. m. P., a. s., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku uvedeného v záhlaví, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808 Kč. Současně bylo podle rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů ve výši 1 750 Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600 Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1000 Kč a náhradu hotových výdajů advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 2 x 75 Kč. Soud při stanovení odměny za zastupování advokátem aplikoval ust. věta prvá, část věty za středníkem a postupoval podle ust. ve spojení s a a d) a vyhl. č. Soud nepostupoval podle vyhl. z toho důvodu, že postup podle tohoto předpisu se mu jevil z důvodu skutkové i právní jednoduchosti sporu jako neodpovídající povaze předmětného řízení a s ohledem na skutečnost, že bylo rozhodnuto bez jednání, jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, také jako neodpovídající délce předmětného řízení. Stanovení výše odměny advokáta stěžovatelky dle vyhl. č. by dle názoru soudu neodpovídalo ani náročnosti poskytnutých právních služeb, když soudu je známo, že vymáhání jízdného včetně pokut za jeho nezaplacení je pro advokáta rutinní záležitostí, neboť měsíčně žaluje pro téhož žalobce shodný nárok stejným způsobem v desítkách právně totožných sporů. Vůči žalovanému by pak byl s ohledem na uvedené skutečnosti postup dle tohoto předpisu příliš tvrdý.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon a v této části je rozsudek nezákonný. Tím současně došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to konkrétně k porušení d.

Ústavní soud po přezkoumání listinných podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soudu bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl. č. Ustanovení umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl. č. ), a to tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. V daném případě se jedná o oprávnění obecného soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoli se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y.

Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického, a stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje y, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání stěžovatelky navíc není zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.

Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci , zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, postupováno nejednotně, je třeba uvést, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoli Ústavního soudu.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. října 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu