Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 502/02

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. J. Č., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 7. 8. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. , kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice ze dne 7. 11. 2001, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubice, odboru sociálních věcí, oddělení sociálních dávek, ze dne 13. 9. 2001, čj. 6/2001. Tímto rozhodnutím byla stěžovatelce uložena povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným usnesením bylo zastaveno řízení ve věci přezkumu správního rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice z toho důvodu, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, jehož přezkoumání je zákonem vyloučeno na základě (dále jen ). Podle citovaného ustanovení jsou mj. z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaných na základě ustanovení uvedených v příloze "A" . Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma tohoto ustanovení, zároveň však poukázala na nález Ústavního soudu č. 276/2001 Sb., kterým se ruší část pátá , o správním soudnictví, s účinností od 31. 12. 2002. Dále poukázala na to, že již v žalobě navrhla Krajskému soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud"), aby řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení . Stěžovatelka se u krajského soudu domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu města Pardubice a Okresního úřadu Pardubice z důvodu jí tvrzené nezákonnosti jejich postupu a porušení zásad správního řízení ve smyslu ustanovení , o správním řízení. Blíže však neuvedla, v čem zmíněnou nezákonnost postupu a porušení zásad správního řízení spatřuje. Stěžovatelka dále poukázala na blíže nespecifikované procesní vady, kterých se podle jejího názoru správní orgány při rozhodování dopustily, čímž měly porušit její základní právo na spravedlivý proces podle a 2d (dále jen ""), neboť zastavením řízení byla stěžovatelce odňata poslední možnost změny pravomocného rozhodnutí. Napadená rozhodnutí správních orgánů nerespektují, podle stěžovatelky, její ústavní práva, zejména právo volit a být volen, právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců, jak to garantuje y.

Stěžovatelka dále tvrdí, že příloha "A" , v aplikaci k ustanovení téhož zákona, není zcela jednoznačná, její znění umožňuje různý výklad. Podle jejího názoru je při zkoumání podmínek přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy pro soud určující ustanovení , podle kterého soudy ve správním soudnictví přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. , kde je vyjádřen názor, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí správních orgánů jde zejména o posouzení jejich zákonnosti. Postupem krajského soudu bylo stěžovatelce údajně znemožněno domoci se stanoveným postupem ochrany jejího práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy podle a 2y.

Z rozhodnutí Magistrátu města Pardubice, odboru sociálních věcí, oddělení sociálních dávek, ze dne 13. 9. 2001, čj. 6/2001, bylo zjištěno, že tímto rozhodnutím, ve věci neprávem vyplacené dávky sociální péče, tj. příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu podle § 107 a § 80 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, , o sociální potřebnosti, , o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, a , o správním řízení, byla stěžovatelce uložena povinnost vrátit neprávem vyplacenou dávku sociální péče ve výši 222 958,-- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

Z rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice, referátu sociálních věcí, ze dne 7. 11. 2001, čj. OkÚ/19438/2001/Pě, bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí Magistrátu města Pardubice bylo potvrzeno.

Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo zjištěno, že řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice bylo zastaveno a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že se nemohl zabývat námitkami uvedenými v žalobě z toho důvodu, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, jehož soudní přezkum je zákonem vyloučen. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě , o sociálním zabezpečení. Podle ustanovení jsou, kromě jiného, z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze "A" , přičemž tato příloha zmiňuje i

Okresní úřad Pardubice ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka pobírala dávku sociální péče - příspěvek při péči o blízkou osobu - z důvodu péče o svoji sestru, ovšem zároveň vykonávala funkci starostky obce S. Podle , o sociálním zabezpečení, náleží příspěvek při péči o blízkou osobu občanovi, který o tuto osobu celodenně, osobně a řádně pečuje. Stěžovatelka splnila podmínku řádné péče, avšak nemohla při svém pracovním vytížení splnit další dvě podmínky, a to celodenní a osobní péči. Tato skutečnost, kterou si správní orgán zjistil a ověřil, byla důvodem odejmutí dávky a vyčíslení přeplatku. Správní orgán i orgán odvolací se při rozhodování řídily ustanovením , o správním řízení.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že při svém rozhodování vycházel z dosud platného ustanovení , podle kterého jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze "A" , tj. v daném případě na základě , o sociálním zabezpečení. Z toho důvodu svým rozhodnutím zákon neporušil.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem správních orgánů obou stupňů, i krajského soudu v přezkumném řízení, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle a 2y. V čem spatřuje pochybení v postupu správních orgánů, stěžovatelka nijak blíže nezdůvodnila. Pokud jde o pochybení v postupu a rozhodování krajského soudu v přezkumném řízení, stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru příloha "A" v aplikaci k ustanovení není zcela jednoznačná a její znění umožňuje různý výklad, ovšem svůj závěr blíže nezdůvodnila. Uvedla pouze, že pro zkoumání podmínek přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je pro soud určující obecné ustanovení . Zároveň poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. , kde je vysloven závěr, že ve vztahu k soudnímu přezkumu rozhodování správních orgánů jde zejména o posouzení zákonnosti.

S uvedeným názorem stěžovatelky se Ústavní soud neztotožnil. Především je třeba konstatovat, že část pátá "Správní soudnictví" je účinná až do 31. 12. 2002. Je tedy nepochybné, že krajský soud musel postupovat podle ustanovení této části. Ustanovení je ustanovení obecné, které stanoví, že soudy přezkoumávají na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Zdůrazňuje se zde, že jde o přezkum rozhodnutí při výkonu veřejné správy a stanoví obecné podmínky, za nichž soudy tato rozhodnutí přezkoumávají. Je zde tedy stanovena tzv. generální klausule pro soudní přezkum, která je však prolomena ustanovením , kde jsou uvedeny výjimky z této generální klausule. Zatímco ustanovení a 2 obsahuje výčet oblastí, v nichž rozhodování orgánů veřejné správy nepodléhá soudnímu přezkumu, ustanovení odstavce 3 citovaného ustanovení jednoznačně odkazuje na taxativní výčet těch rozhodnutí správních orgánů, která jsou z přezkoumávání soudem vyloučena. Jedná se o výčet ustanovení, která jsou uvedena v příloze "A", jež je součástí . Při posuzování kompetenční výluky přezkumu správních rozhodnutí, obsažené v příloze "A", je dán zcela jednoznačný výklad, podle kterého je rozhodující označení předpisu, případně číslo paragrafu tohoto předpisu, což jednoznačně vyplývá z formulace " ...rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A...". Tvrzení stěžovatelky, že příloha "A" v aplikaci k ustanovení není zcela jednoznačná, považuje Ústavní soud za ničím nepodložené, neboť právě z tohoto znění nepochybně vyplývá, že určující pro posouzení, zda předmětné rozhodnutí správního orgánu podléhá přezkumu, je právě označení konkrétního právního předpisu, v daném případě tedy , o sociálním zabezpečení.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud při svém rozhodování postupoval v souladu s ustanoveními a rozhodl správně, když zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí, které ze zákona nemohlo být předmětem soudního přezkumu. Ústavní soud v postupu krajského soudu neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení práva na soudní ochranu zakotvené v a 2y, neboť ustanovení pouze stanoví bližší podmínky a podrobnosti přípustnosti soudního přezkumu, což ostatně připouští i ustanovení y.

Námitka stěžovatelky, že správní orgány při svém rozhodování nerespektovaly její právo volit a být volen, zakotvené v y, je zcela bez souvislosti s předmětem ústavní stížnosti, a proto se touto otázkou Ústavní soud ani blíže nezabýval.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu