Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 637/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti A.O. I., zastoupeného JUDr. M.L., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , ze dne 27. 7. 2000, a rozsudku Okresního soudu v Opavě, čj. -47, ze dne 3. 8. 1999, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou po svém bývalém zaměstnavateli požadoval zaplacení částky 157.250,- Kč s přísl., představující náhradu ušlé mzdy z titulu neplatně rozvázaného pracovního poměru.

V ústavní stížnosti namítá, že mu byla odňata možnost jednat před soudem tím, že jej soud nepoučil o možnosti požádat ve smyslu ust. o ustanovení advokáta, ačkoliv v řízení bylo třeba posoudit otázky nejen z práva pracovního, ale i správního, a aplikovat kolizní normy mezinárodního práva soukromého. Odvolací soud v rozporu s ust. jej nepoučil o možnosti požádat o vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Přitom v souvisejícím řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru přípustnost dovolání odvolací soud vyslovil. Obě řízení probíhala v jeden den a v případě jejich spojení by měl možnost podat dovolání proti oběma rozsudkům. Domnívá se, že byl nesprávně obsazen senát okresního soudu, neboť ke změně v osobě předsedkyně senátu došlo až při posledním jednání a stěžovatel neměl možnost se k její osobě vyjádřit. U odvolacího soudu pak dle jeho názoru rozhodoval soudce, který měl být vyloučený pro podjatost, neboť stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2000, čj. Nco 106/200-68, kterým bylo rozhodnuto, že uvedený soudce vyloučený není. Poukazuje také na nepřiměřenou délku řízení.

Dále namítá, že soud při zamítnutí návrhu na náhradu mzdy vycházel, ze skutečnosti, že výpověď odpůrce ze dne 21. 12. 1990 je platná, přitom řízení o neplatnosti výpovědi nebylo v době rozhodování pravomocně skončeno. V obou sporech byl totiž rozsudek okresního soudu i krajského soudu vyhlášen ve stejný den. V řízení o neplatnost výpovědi bylo připuštěno dovolání a skutečnost, že výpověď z pracovního poměru je platná, nebyla spolehlivě zjištěna, a to ani jako předběžná otázka. Vytýká, že v řízení o neplatnost výpovědi se soud nezabýval otázkou, zda se vůbec konalo zasedání závodního výboru na němž měl být dán podle souhlas odborové organizace k výpovědi. Soud při svém rozhodování vycházel z rozhodnutí PKSZ NV města Ostravy ze dne 8. 6. 1990, potvrzeného rozhodnutím ČSSZ o jeho nezpůsobilosti k jakémukoliv zaměstnání, ohledně kterého však byla povolena obnova správního řízení a rozhodnutí v tomto řízení vydaná byla rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí zrušena v mimoodvolacím řízení. V současné době tak neexistuje žádné platné rozhodnutí o tom, že je plně invalidní. I kdyby soud vycházel ze stavu, který existoval v době výpovědi, nehodnotil rozhodnutí PKSZ NV města Ostravy ze dne 8. 6. 1990 jako nicotný správní akt, ačkoliv bylo dle stěžovatele nepřezkoumatelné.

Stěžovatel je tak přesvědčen, že hodnocení soudu o tom, že existuje uvedený důvod k výpovědi, nevychází ze spolehlivě zjištěných sporných skutečností, čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva na práci a ochranu před neoprávněným propuštěním.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ust. nevyplývá automatická poučovací povinnost soudu o možnosti ustanovení právního zástupce, ale poučení se poskytne pouze tehdy, kdy je zřejmé, že ustanovení zástupce je nezbytné k ochraně zájmu účastníka. V dané věci tomu tak nebylo, neboť stěžovatel byl při formulaci žaloby o uplatňování nároku zcela orientován a řádně uplatnil nárok na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru. Z ustanovení ani nevyplývá obecná poučovací povinnost o možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy Okresního soudu v Opavě, sp. zn. a sp. zn. , z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéd, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud nejdříve uvádí, že se při projednávání této ústavní stížnosti nezabýval námitkami, směřujícími proti rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení o neplatnost pracovního poměru, vedenému u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. . Toto rozhodnutí bylo napadeno samostatnou ústavní stížností a ohledně námitek v tomto směru uplatněných (zejména týkajících se hodnocení důkazů ohledně platnosti rozvázání pracovního poměru), z nichž stěžovatel dovozuje i následné vady rozhodnutí, týkajícího se žaloby na náhradu ušlé mzdy z titulu neplatně rozvázaného pracovního poměru, odkazuje na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2002, sp.zn.

.

Ústavní soud dále ověřil, že stěžejní námitky, týkající se řízení, které je předmětem projednávané ústavní stížnosti, stěžovatel uplatnil i v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které však bylo usnesením, čj. -107, ze dne 21. 3. 2002, odmítnuto jako nepřípustné. Vzhledem k tomu, že dovolací soud se těmito námitkami podrobně zabýval, nepovažuje Ústavní soud za nutné se k těmto námitkám (shodným s odůvodněním ústavní stížnosti), s ohledem na přiléhavé a ústavně zcela souladné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, duplicitně vyjadřovat. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebylo ústavní stížností napadeno.

K námitce stěžovatele, že jeho návrh byl zamítnut s odkazem na to, že výpověď odpůrce ze dne 21. 12. 1990 je platná, ačkoliv řízení o neplatnosti výpovědi nebylo v době rozhodování pravomocně skončeno, neboť v obou sporech byl rozsudek okresního soudu i krajského soudu vyhlášen ve stejný den, Ústavní soud uvádí, že jak ověřil z připojených spisů, jednání ohledně neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu I. i II. stupně vždy časově předcházelo jednání ohledně nároku na náhradu ušlé mzdy z titulu neplatně rozvázaného pracovního poměru a v obou sporech rozhodovali titíž soudci. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, bylo ke dni podání ústavní stížnosti pravomocné a toto rozhodnutí nebylo zvráceno ani ústavní stížností proti němu směřující, nepovažuje Ústavní soud namítanou okolnost za natolik závažnou, aby napadené rozhodnutí mohlo být (v daném případě za stávajícího stavu v podstatě z formálního důvodu) posuzováno za rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.

Poukazem na nepřiměřeně dlouhou dobu jednání se Ústavní soud nezabýval, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel využil možnosti odstranění průtahů způsobem zákonem předvídaným, a to postupem dle (srov. rozhodnutí Ústavního soudu,

sp. zn.

), který je považován za poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéd, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro navrhovaný odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

.