Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 94/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N., zastoupeného JUDr. M. R., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.září 2001, sp.zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.9.2001, sp. zn. , kterým tento soud, jako soud odvolací, zamítl (podle § 256 trestního řádu) odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.ledna 2001, č.j. -1452, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání: trestného činu padělání a pozměňování peněz ( dle , odst. 3 písm. b/ trestního zákona, za použití trestního zákona); pokusu trestného činu podvodu ( dle k , odst. 4 trestního zákona); pokusu trestného činu padělání a pozměňování veřejné y (dle k , odst. 2 písm. b/ trestního zákona), kterých se dopustil v souvislosti s vyhotovením a indosací směnky v hodnotě 150.000.000,-Kč s uvedením výstavce L. W., za což byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků nepodmíněně do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen peněžitý trest v výši 500.000,-Kč.

V odůvodnění návrhu stěžovatel uvádí, že v pravomocně skončeném řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d ( dále jen "Listina") a y. Porušení shora uvedeného práva spatřuje stěžovatel v rozporu mezi skutkovým stavem, zjištěným krajským soudem a skutkovým stavem, který objektivně vyplývá z provedených důkazů

Stěžovatel tvrdí, že důkazy, provedenými v trestním řízení nebyla jeho vina prokázána bez důvodných pochybností, tedy v rozporu s § 2 odst. 5 věta první trestního řádu, když oba obecné soudy se podle mínění stěžovatele nevypořádaly s nedostatkem důkazů, svědčících o vině stěžovatele. Zejména prý v trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal, že stěžovatel vyhotovil falzifikát směnky; dále prý nebylo oběma obecnými soudy vyvráceno alibi stěžovatele, nebylo prý dále prokázáno, že stěžovatel věděl o tom, že předmětná směnka je padělek. Neexistuje prý také důkaz o tom, že stěžovatel padělal občanský průkaz poškozeného W., vlepil do něj svoji fotografii, a takto padělaný průkaz dále použil.

Ústavní soud po zjištění, že ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, vyčkal jeho rozhodnutí o dovolání stěžovatele.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.2.2002, sp. zn. , se podává, že dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.9.2001 bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako nepřípustné.

S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.2.2002 o odmítnutí dovolání nenapadá, zabýval se dále Ústavní soud již jen oběma, ústavní stížností napadenými rozhodnutími.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11.9.2001, sp. zn. , zamítl (podle § 256 trestního řádu) odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.1.2002, č.j. -1452.

Jak v odůvodnění napadeného usnesení uvedl odvolací soud, krajský soud postupoval v řízení v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, a pokud neprovedl některé důkazy, resp. je odmítl, náležitě tento postup odůvodnil. Po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků rozsudku, i správnosti postupu řízení, které rozsudku předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Odvolací soud nezjistil v provedeném řízení porušení práva stěžovatele na obhajobu, či řádné objasnění věci. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že soud prvního stupně se náležitým způsobem vypořádal se shromážděnými důkazy, k jejichž způsobu hodnocení nemá jakýchkoli výhrad. K návrhům stěžovatele odvolací soud poznamenal, že pokud stěžovatel nenavrhoval provedení důkazů schopných zvrátit rozhodnutí ve věci, a nelze-li nalézacímu soudu vytýkat nerespektování postupu podle § 2 odst. 6 trestního řádu, pak je i odvolací soud hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem vázán a nepřísluší mu do něj zasahovat. Způsob hodnocení důkazů a z něho vyvozená skutková zjištění jsou, dle názoru odvolacího soudu, zcela v souladu se zásadami hodnocení důkazů (podle ustanovení § 125 trestního řádu a zásad, uvedených v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu), a neodporuje rovněž zásadám formální logiky, takže jej odvolací soud bez výhrad akceptoval.

Vrchní soud dále zdůraznil, že stěžovateli uložený trest považuje za zákonný a zcela adekvátní vzhledem k okolnostem případu, za přiměřený majetkovým poměrům obžalovaného považuje odvolací soud i vyměřený peněžitý trest.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že obecné soudy se v průběhu řízení velmi obsáhle a podrobně zabývaly námitkami stěžovatele. Přes tuto skutečnost však stěžovatel většinu těchto argumentů opětovně opakuje v ústavní stížnosti. Ve vztahu k těmto námitkám nelze než připomenout, že obecné soudy se v řízení jak před soudem nalézacím, tak i před soudem odvolacím námitkami stěžovatele velmi obsáhle a podrobně zabývaly, a vypořádaly se s nimi právě v odůvodněních napadených rozhodnutí.

Z hlediska ústavnosti nelze způsobu hodnocení důkazů a posuzování důkazních návrhů stěžovatele ničeho vytknout, a to jak z pohledu zachování procesních práv stěžovatele, tak z pohledu zachování práv a svobod stěžovatele v pravomocně skončeném trestním řízení.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je proto nutné připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů a nepřísluší mu proto hodnotit jimi provedená hodnocení důkazů, a to ani kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožnil.

Jak shodně konstatovaly obecné soudy, návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, pokud nebyly obecnými soudy akceptovány, by nemohly zvrátit výsledek trestního řízení, když důkazy v rámci trestního řízení shromážděné byly v otázce viny stěžovatele naprosto přesvědčivé.

V otázce důkazních návrhů stěžovatele ostatně Ústavní soud již jasně vyjádřil své stanovisko, a to v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15.8.2002,

sp. zn.

, na než pro krátkost Ústavní soud odkazuje.

Pokud stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho práva dále tím, že byl uznán vinným, ač údajně o jeho vině nebyly předloženy dostatečné důkazy, je zajisté právem obecných soudů vyvodit ze skutkových zjištění i odpovídající závěry právní. Rozhodnutí obecných soudů o tom, zda stěžovatel byl uznán vinným nebo zda se žaloby zprošťuje, jsou výrazem nezávislého rozhodování příslušných obecných soudů, a jako takové je nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele.

Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů ( k tomu např. nález ve věci , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Ze stejných důvodů také Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda trest vyměřený stěžovateli je či není přiměřený.

V návaznosti na výše uvedené závěry, Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných práv (a svobod) za opodstatněná, a z tohoto důvodu také ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 15. října 2002