Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 228/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů 1) I. P., a 2) F. K., obou zastoupených advokátkou JUDr. S. H.,

o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti S. Dipl. Arch. A. F. ČR, spol. s r.o., v jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem ze dne 12. 4. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2002, se oba stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5. Domnívají se, že tyto orgány veřejné moci odepřely ochranu jejich právu domáhat se stanoveným způsobem ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 25. 1. 2000, čj. -33, uložil Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci (nyní výše uvedenému vedlejšímu účastníkovi) společně a nerozdílně částku 1.006.875,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, čj. -53, k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 211.512,- Kč s příslušenstvím zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatelé napadli uvedené rozhodnutí v jeho potvrzujícím výroku včetně výroku o náhradě škody dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 1. 2002, čj. -92, odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že projednal dovolání s ohledem na ustanovení bodu 17, hlavy I., části dvanácté , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle dosavadních předpisů (dále též "novela"), tj. podle , (dále jen " "), ve znění před novelou Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu má ve výroku napadeném dovoláními povahu potvrzujícího rozsudku. Dovolání je proti němu přípustné pouze, jde-li o případ existence vad uvedených v ustanovení , či za podmínek stanovených v nebo Existenci vad uvedených v dovolací soud ze spisu nezjistil a stěžovatelé je ani netvrdili. Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, uvedené v , nejsou dány, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem tohoto soudu v projednávané věci. Dovolání není přípustné ani podle , neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil a stěžovatelé návrh na vyslovení přípustnosti nepodali. Přípustné není ani dovolání do výroků o náhradě škody, a to ani dle , jak bylo uvedeno výše, ani dle až f). Ustanovení nezakládá přípustnost dovolání již proto, že nejde o potvrzující rozhodnutí ve věci samé.

Všechna shora uvedená rozhodnutí napadají stěžovatelé projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že jejich dovolání nebylo projednáno, ačkoli rozsudek odvolacího soudu přípustnost dovolání výslovně stanovil. Dále uvádějí argumenty, týkající se přímo merita věci. Domnívají se, že výsledky rozhodování soudů jsou neústavní.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 5, a vedlejšího účastníka řízení, S. Dipl. Arch. A. F. ČR, spol. s r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 15. 5. 2002 uvedl, že ústavní stížnost považuje za neodůvodněnou. Stěžovatelé vycházejí z mylného předpokladu, že odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. O dovolání se však rozsudek odvolacího soudu zmiňuje pouze v rámci závěrečného poučení o obecné možnosti podat opravné prostředky. V ostatním dovolací soud plně odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Ostatní účastníci a vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy y Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Především je nutné předeslat, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry dovolacího soudu stran přípustnosti dovolání, když tvrdí, že odvolání výslovně připustil odvolací soud ve svém rozsudku. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že dovolací soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Jak již dovolací soud konstatoval, v projednávané věci se přípustnost dovolání dle ustanovení ve znění před novelou ze spisu nepodávala a stěžovatelé ji ani netvrdili. Dovolání nemohlo být přípustné ani podle ve znění před novelou, neboť ten dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle ve znění před novelou, neboť ten dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ v projednávané věci taktéž nejde, jak již uvedl dovolací soud ve svém usnesení. Přípustnost dovolání ovšem nelze vyvodit ani z ve znění před novelou, jak se stěžovatelé zjevně domnívají. Odvolací soud v napadeném rozsudku o přípustnosti dovolání nerozhodoval, pouze v rámci poučení obecně uvedl, že dovolání proti jeho rozhodnutí lze podat k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně do jednoho měsíce ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu za splnění podmínek až ve znění před jeho novelizací provedenou Podle ve znění před novelou je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k tomu, že tak odvolací soud ve výroku neučinil, dovolání dle tohoto ustanovení nebylo přípustné. Nebylo konečně přípustné ani dle ve znění před novelou. Aplikace uvedeného ustanovení by připadala v úvahu pouze, pokud by odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a pokud by současně dovolací soud dospěl k závěru, že je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Uvedené ustanovení nelze použít zejména proto, že stěžovatelé návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který by byl učiněn nejpozději před vyhlášením napadeného rozsudku odvolacího soudu, vůbec nepodali. Dovolání nebylo dle příslušné právní úpravy přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, jak správně dovolací soud rozhodl. Námitka stěžovatelů, dle níž dovolací soud (neoprávněně) jejich dovolání neprojednal, je tedy dle názoru Ústavního soudu nedůvodná.

Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. , spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. , považuje Ústavní soud za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Rozsudek Městského soudu v Praze byl právní zástupkyni stěžovatelů doručen dne 26. 6. 2001, zatímco ústavní stížnost podali stěžovatelé k přepravě až dne 12. 4. 2002, tedy evidentně po lhůtě k tomu určené.

Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení citovaného zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu