Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 715/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Z., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usneseni Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2000, č. j. -28, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 30. 5. 2001, č. j. -42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 13. 12. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle písm. d) y ČR, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, když v postupu soudů spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, chráněného d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2000, č. j. -28, soud prvního stupně podle a 104 odst. 1 zastavil řízení o určení platnosti osvědčení ev. č. 8118/A3, ve kterém se stěžovatel domáhal určení, že osvědčení ev. č. 8118/A3 vydané dne 22. 7. 1991 Ministerstvem obrany ČR je platné a platně osvědčuje, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 24. 11. 1956 z důvodů uvedených v , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen " ") z funkce I. kategorie a že byl před ukončením služebního poměru ze stejných důvodů odvolán dnem 20. 3. 1956 z funkce I. kategorie a ustanoven na nižší funkci I. kategorie. Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého usnesení uvedl, že z přiloženého spisu téhož soudu, sp. zn. , zjistil, že stěžovatel dne 16. 3. 1993 podal žalobu, opravenou a doplněnou podáním ze dne 15. 4. 1993, jíž se domáhal určení, že byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 24. 11. 1956 z důvodů uvedených v zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to z funkce I. kategorie a že toto rozhodnutí soudu nahrazuje osvědčení podle citovaného zákona. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 1998, č. j. -117, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 1998, č. j. -130, byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2000, č. j. -28, podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 5. 2001, č. j. -42, jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že projednání posuzované věci brání podle překážka věci pravomocně rozhodnuté a nejsou proto dány pro projednání a rozhodnutí věci podmínky řízení podle ustanovení .

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu (dále jen " "), si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a vyjádření a spis, sp. zn. , Obvodního soudu pro Prahu 6.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 2002 zcela odkázal na právní závěry uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí a uvedl, že oba soudy shodně dospěly k závěru, že projednání stěžovatelova nároku brání překážka věci pravomocně rozsouzené podle ustanovení a řízení proto bylo podle ustanovení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření ze dne 7. 6. 2002, které je založeno v jeho spise, sp. zn. , pod č. listu 50, odkázal na písemné vyhotovení svého napadeného usnesení ve spojení s usnesením odvolacího soudu.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného u, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podle přesvědčení Ústavního soudu výtky stěžovatele adresované obecným soudům nejsou na místě. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) stanovená (ve znění platném ke dni vydání napadených rozhodnutí) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Takto vymezeným požadavkem je také obecný soud vázán. Pravomocný rozsudek o žalobě na určení tvoří překážku věci rozhodnuté vůči nové žalobě na určení. Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k podmínkám řízení. Zjistí-li soud, že o téže věci bylo již pravomocně rozhodnuto, řízení bez dalšího zastaví ( ). Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. Obecné soudy v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích pak řádně a dostatečně rozvedly a odůvodnily skutečnosti, které je vedly k danému rozhodnutí. a odvolací soud se odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, tzn. že v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů a opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před odvolacím soudem a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli bylo umožněno, aby využil všech procesních možností, daných mu k tomu, aby hájil svá tvrzená práva. O jeho věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek y zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Je tedy zřejmé, že rozhodnutími napadenými ústavní stížností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu