Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 259/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Paedr. P. Š., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ústavní stížností ze dne 25. 4. 2001, doplněnou podáním ze dne 21. 6. 2001, napadl shora označená rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy obou stupňů svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle a 4, a 2d (dále jen ""), a to tím, že nesprávně a neobjektivně hodnotily provedené důkazy, a to zejména znalecké posudky.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po odstranění vad podání odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. .

Ze spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. , vyplývá, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy "žalovaný") podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. , kterým jmenovaný soud vyhověl návrhu J. J. (v řízení před obecnými soudy "žalobce") na vydání věci - rekreační chaty podrobně popsané v citovaném rozsudku, a to ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami vznesenými stěžovatelem.

Jak Okresní soud v Benešově ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 7. 2002, tak i Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 16. 7. 2002, shodně navrhly zamítnutí ústavní stížnosti a odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně dovolává svého tvrzení, které již uplatnil v podaném odvolání směřujícím proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a podstata ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, které přijaly. V tomto směru tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonnými předpisy, kterými jsou a , , ve znění pozdějších předpisů, do kterého se promítají principy upravené v y. Předmětem rozhodování obecných soudů bylo naplnění podmínek zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud konstatuje, že oba obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, dostatečně zhodnotily i všechny relevantní skutečnosti v dosavadních řízeních a vyvodily z nich odpovídající závěry. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti pouze opakoval argumenty, se kterými se odvolací soud již v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela vypořádal. Týkalo se to jak tvrzení stěžovatele, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vydání věci, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a nedošlo k podhodnocení ceny předmětné chaty, tak i tvrzení, že J. J. není osobou oprávněnou a že žaloba byla k soudu podána po lhůtě (viz str. 5 - 12 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. ). Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho odvolání odvolací soud nevyhověl.

Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu