Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 383/02

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Miloš Holeček a JUDr. Jiří Malenovský, ve věci ústavní stížnosti I. N., zastoupené JUDr. O. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, č. j. -54, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2000, č. j. -21, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka brojí svou ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, č. j. -54, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2000, č. j. -21. Tímto usnesením bylo odmítnuto její odvolání proti usnesení Okresního soudu v Děčíně, jímž se nepromíjí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu vydaného týmž soudem. Předmětem sporu byly okolnosti jeho doručení právnímu zástupci stěžovatelky dne 26. 2. 1999, kdy neměl být poštovní doručovatelkou v advokátní kanceláři nikdo zastižen. Proto byla zásilka uložena na poště a následujícího dne začala plynout lhůta k podání odporu, jejíž konec připadl na pondělí 15. 3. 1999, kdežto faxové podání došlo soudu až 16. 3. 1999, tedy den po lhůtě. Podle stěžovatelky však byl právní zástupce i jeho sekretářka v uvedený den přítomni na pracovišti. Navíc v den nového doručení dne 1. 3. 1999 se nedozvěděli, že jde o náhradní doručení, kdy již lhůta běžela. Nejvyšší soud uznal dovolání jako přípustné, avšak je zamítl, když po provedeném vyslechnutí svědků - sekretářky právního zástupce a poštovní doručovatelky a po zhodnocení obsahu doručenky, dospěl k závěru, že zde nejsou skutečnosti, které by zpochybňovaly správnost údajů na doručence a postup pošty. Tvrzení stěžovatelky, že písemnost byla jejímu právnímu zástupci dne 1. 3. 1999 předána bez jakékoli zmínky o tom, že byla dne 26. 2. 1999 uložena na poště, Nejvyšší soud vyvrátil tím, že by to bylo možné jen v případě, že by na doručence nebyl žádný údaj dodací pošty. Dále Nejvyšší soud poukázal na pravidla takového doručování podle bodu 15 přílohy č. 5 vyhl. č. , o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), a na svou judikaturu v těchto otázkách.

Podle stěžovatelky tím došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), když toto právo se realizuje stanoveným postupem, kterým je třeba chápat i respektování procesních předpisů o doručování dle Dále nebyl podle jejího názoru respektován účel soudního řízení podle z hlediska požadavků na spolehlivé zjištění skutečností. Podle stěžovatelky samo orazítkování zásilky pracovníkem pošty není dostatečným údajem o tom, že zásilka byla uložena. Nebylo též postaveno na jisto, že v uvedený den skutečně došlo k fyzické návštěvě doručovatelky. Výpis z doručovací knihy není hodnověrným důkazem. Dále je opomíjen až 4 poštovního řádu, když dle výslechu svědkyň nebyly v domě sídla právního zástupce zřízeny poštovní schránky.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

Nejvyšší soud ČR se v řízení o dovolání stěžovatelky vypořádal se všemi námitkami v něm uplatněnými, ke každé námitce pak v rozhodnutí uvedl přiléhavé odůvodnění svých závěrů i výklad aplikovaných ustanovení poštovního řádu. Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté y a usnesení je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR neodůvodňuje. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR), a nikoliv "běžné" zákonnosti v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka vznáší námitky k právním závěrům, které byly z výše popsaného řízení učiněny. Ty se ale zejména týkají výkladu ustanovení podzákonného předpisu. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejných zákonů nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V daném případě Ústavní soud takovýto rozpor neshledal.

Totéž platí pro námitky ohledně důkazního řízení. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pouze v souvislosti s projednávaným případem připomíná, že bylo věcí stěžovatelky, aby ve vztahu k hodnocení údajů na doručence jako veřejné ě unesla důkazní břemeno, což se jí však podle názoru Nejvyššího soudu, s ohledem na jeho hodnocení výpovědí sekretářky právního zástupce a poštovní doručovatelky, nezdařilo. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí ( y ČR), zejména respektuje skutečnost, že pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, vychází zejména z principu volného hodnocení důkazů soudem ( ). Podle ustálené judikatury není Ústavní soud zásadně oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné., a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti. To vše za předpokladu, že obecné soudy jinak postupovaly v souladu s principy, které vyplývají z hlavy páté d.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. 10. 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu