Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 245/02

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Miloš Holeček a JUDr. Jiří Malenovský, ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. , , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 3. 1999, č. j. -54, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že na ni přechází vlastnické právo k pozemku p.č. 106 v k.ú. D. K. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadeným rozsudkem obvodní soud porušil její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek dle d (dále jen " ") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť uvedený pozemek byl od roku 1928 nepochybně ve vlastnictví jejích rodičů. Ti nebyli podle dekretu č. 33/1945 Sb. zbaveni státního občanství, a proto se na ně nemohly vztahovat dekrety o majetku Němců, Maďarů a kolaborantů. Pozemek jim byl proto neprávem odňat v roce 1950, nikoli v roce 1947. Navíc krajský soud posoudil věc právně odlišně od soudu I. stupně.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka byla při jejím podání řádně zastoupena (viz níže) a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.

Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté y a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout, když změna právního názoru byla pouze částečná a z hlediska vyhlídek na úspěch stěžovatelky jako případné oprávněné osoby by nevedla ke změně její pozice s ohledem na ustálený výklad této problematiky v judikatuře obecných soudů. Krajský soud na základě důkazního řízení provedeného soudem I. stupně a jeho doplnění dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaných, manželé K., nabyli pozemek na základě návrhu přídělu k 1. 12. 1947, ten po smrti J. K. přešel na jejího manžela v roce 1971. V roce 1977 K. K. zemřel a dědičkou se stala J. H., která v roce 1990 pozemek darovala žalovaným. Stěžovatelka pouze vznáší námitky k právním závěrům, které byly z tohoto výše popsaného důkazního řízení učiněny. Ty se ale týkají výkladu ustanovení obyčejného zákona. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, pokud současně v řízení nedošlo k porušení ústavních principů soudního řízení a pokud závěry obecných soudů při výkladu obyčejných zákonů nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V daném případě Ústavní soud takovýto rozpor neshledal, když je třeba uvést, že odvolací soud své rozhodnutí k výkladu zákona o půdě přiléhavě odůvodnil s poukazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze (sp. zn. z 5. 1. 1994) a Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. z 17. 12. 1997).

K tvrzenému porušení vlastnického práva stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu y chrání vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně (srov. již Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, nález č. 5). Nemůže proto jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě nevzniklo, ale teprve rozhodnutím soudu vzniknout má - jako tomu bylo v souzené věci.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění

Pokud jde o skutečnost, že během řízení zemřel právní zástupce stěžovatelky, nevyžadoval Ústavní soud, aby stěžovatelka zmocnila k zastupování nového právního zástupce, neboť to nemohlo mít na její postavení a výsledek řízení žádný význam, s ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. 10. 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu