Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 257/02

Ústavní soud

rozhodl dne 3. října 2002 v senátě ve věci

ústavní stížnosti A. H., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci

Králové ze dne 2. 8. 2001, čj. -55, a rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2002, čj. 25 Co

540/2001-74, za účasti 1) Okresního soudu v Hradci Králové, 2)

Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, za

souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 8. 2001,čj. -55, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Královéze dne 16. 1. 2002, čj. -74, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozsudkům obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími

byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst.

1, čl. 2 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 2, čl. 12 odst.

1, 2 a d (dále jen

"Listina"). Obecné soudy mu totiž odepřely poskytnutí ochrany

zejména tvrzením, že kupní smlouva, kterou nabyl vlastnictví

k předmětným nemovitostem dotčeným výkonem rozhodnutí, je neplatná

pro rozpor s ustanovením § 17 devizového zákona, když při tom

nesprávně interpretovaly pojem "cizozemec" a podmínky platnosti

vztáhly k pojmu "občan". Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá

se proto zrušení obou napadených rozsudků.

Okresní soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne

12. 8. 2002 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku i napadeného

rozhodnutí krajského soudu.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření z 25. 7.

2002 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

F. K. se podáním ze dne 2. 8. 2002 postavení vedlejšího

účastníka vzdal.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové

Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byla

zamítnuta stěžovatelova žaloba na vyloučení věci z výkonu

rozhodnutí a náhradu škody uvedením do původního stavu. V důvodech

svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že kupní smlouvu uzavřenou

mezi manžely R-ovými a stěžovatelem v části týkající se

nemovitosti je nutně považovat za absolutně neplatnou, protože

stěžovatel není občanem ČR a podle § 17 devizového zákona č.

, v platném znění, vlastnické právo k nemovitostem

nemůže nabývat. Písemná smlouva, uzavřená mezi účastníky,

neobsahuje žádné ustanovení ohledně nabytí vlastnického práva

k movitým věcem, takže v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel se

stal jejich vlastníkem. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský

soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu

prvého stupně, vyjma výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil,

v podstatě se ztotožniv s názorem okresního soudu, pokud jde

o výklad ustanovení § 17 devizového zákona, když projevil odlišný

názor, jen pokud se týče movitých věcí, s poukazem na skutečnost,

že prodej movitých věcí umístěných v objektu bydlení se těsně

upínal k převodu nemovitostí a bez něj by ztrácel smysl.

Základní pojmy, které mají pro právní úpravu provedenou

devizovým , vymezuje ustanovení

citovaného zákona. Pro projednávanou věc jsou klíčovými pojmy

pojem tuzemec [písm. b) - pro účely tohoto zákona se rozumí

tuzemcem fyzická osoba s trvalým pobytem v tuzemsku nebo právnická

osoba se sídlem v tuzemsku] - a pojem cizozemec [písm. c) - jímž

se rozumí fyzická nebo právnická osoba neuvedená v písm. b)].

Tuzemec je tedy vymezen na základě trvalého pobytu v tuzemsku

u fyzických osob a sídla v tuzemsku u právnických osob. Trvalým

pobytem fyzické osoby je podle zákona ohlášení a evidence pobytu

občanů (č. ), místo, kde má občan (fyzická osoba) byt,

rodinu, rodiče nebo zaměstnání a majetek. Podle zákona o pobytu

cizinců (č. , ve znění ) může

trvale pobývat na území ČR rovněž cizinec, a to na základě

povolení k trvalému pobytu, jaké má i stěžovatel. Ze smyslu písm.

b) § 1, včetně poznámky pod čarou, devizového zákona lze tedy

dovodit, že cizinec, který má trvalý pobyt v tuzemsku, tedy na

území ČR, je z pohledu devizového zákona považován za tuzemce.

Naproti tomu cizozemec je v devizovém zákoně vymezen negativně, je

jím fyzická nebo právnická osoba, která nesplňuje podmínku

trvalého pobytu, resp. sídla, v tuzemsku. Z těchto základních

pojmů je třeba vycházet i při výkladu ustanovení § 17 devizového

zákona, o němž krajský soud mylně usuzuje, že jako specifické

ustanovení má přednost před ustanovením písm. b) § 1 devizového

zákona, a neumožňuje tudíž, vyjma případů uvedených v ustanoveních

§ 17 devizového zákona, cizím státním občanům nabývání nemovitosti

v tuzemsku. Pro devizový zákon je totiž při vymezení pojmu tuzemec

a cizozemec určující trvalý pobyt či sídlo v tuzemsku, nikoli

občanství. Ustanovení § 17 má tedy mimo jiného pouze ten smysl

a účel, že umožňuje i občanu ČR, který je devizovým cizozemcem,

nabývání nemovitosti v tuzemsku.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 36

odst. 1, , , 2, y podle

ustanovení ,

o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozsudky podle ustanovení §

82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. října 2002