Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 228/02

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele P., spol. s r.o., právně zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, čj. -33,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2002, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, čj. -33. Navrhovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho základních práv daných mu a a 2d (dále jen "") a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K zásahu do uvedených práv mělo dojít tím, že Krajský soud v Brně zamítl žalobu navrhovatele směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 6. 11. 2000, čj. 4461/00/FŘ/150, kterým bylo potvrzeno předcházející rozhodnutí Finančního úřadu v Prostějově ze dne 13. 3. 2000, čj. 32689/99/325962/1345/369/94, jímž se navrhovateli stanovila daňová povinnost jako daňovému ručiteli.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp.zn. -33 a z něj zjistil, že navrhovatel koupil dne 23. 2. 1994 od společnosti Doprava a služby, spol. s r.o., nemovitost. Protože společnost Doprava a služby, spol. s r.o. nezaplatil daň z převodu nemovitostí, přešla tato povinnost na kupujícího, jako na daňového ručitele. Následně dne 13. 3. 2000 rozhodnutím, čj. 32689/99/325962/1345/369/94, vyzval správce daně navrhovatele, jako daňového ručitele, v souladu s ust. , o správě daní a poplatků a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, k úhradě daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 985.000,- Kč.

Navrhovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. V odvolání namítal, že není daňovým ručitelem, neboť v roce 1997 uzavřel se společností P.-d., a.s. smlouvu o prodeji části podniku, jehož částí byla i nemovitost, jejíž převod byl předmětem daně. Podle navrhovatele přešlo na obchodní společnost P.-d., a.s. spolu s ostatními závazky i daňové ručitelství.

Finanční ředitelství v Brně dne 6. 11. 2000 rozhodnutím, čj. 4461/00/FŘ/150, odvolání zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že ve smyslu písmeno a) je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. K takovému převodu nemovitosti došlo zmíněnou kupní smlouvou ze dne 23. 2. 1994. Poplatníkem daně z převodu nemovitostí je převodce (prodávající), kupující (navrhovatel) je ve smyslu písmeno a) cit. zákona ručitelem. Protože daňový ručitel (prodávající) na výzvu správce daně k zaplacení daně nereagoval, vyzval správce daně daňového ručitele, aby daň zaplatil. Proti takové výzvě se může ručitel odvolat, avšak v odvolání může namítat pouze skutečnosti uvedené v zákona o správě daní a poplatků, tedy že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonném rozsahu nebo že daňový nedoplatek již byl zaplacen. Navrhovatel v odvolání uplatnil jeden z těchto důvodů, namítal, že není daňovým ručitelem, protože na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 28. 2. 1997 přešel spolu se závazky spojenými s provozem prodávané části podniku i ručitelský závazek. Daňová povinnost, jako povinnost veřejnoprávní, vzniká na základě skutečnosti stanovené zákonem, přičemž zákon určuje, který subjekt má daňovou povinnost a který za ni ručí. Smlouva o prodeji podniku, respekt. jeho části, je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy. Z tohoto hlediska je třeba posuzovat i charakter přecházejících práv a povinností. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí pouze závazky vzniklé ze závazkových vztahů, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti. Obchodní zákoník, podle kterého došlo k převodu části podniku, není ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků lex specialis. Výzva správce daně proto byla plně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona.

Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství napadl navrhovatel správní žalobou. V ní polemizoval s právním názorem Finančního ředitelství a opakoval argumentaci uvedenou v odvolání proti rozhodnutí správce daně.

Krajský soud v Brně dne 25. 1. 2002 rozsudkem, čj. -33, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že námitka navrhovatele, že není v postavení ručitele, není důvodná, protože jeho ručitelské postavení je dáno ipso iure. Na tuto povinnost nemá žádný vliv následně uzavřená smlouva o prodeji části podniku.

Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl navrhovatel včas ústavní stížností, postrádající ústavně právní argumentaci, v níž uvedl, že krajský soud ve svém rozhodnutí ignoroval základní otázky, které vyvstaly v předchozím řízení, totiž zda na kupujícího přešla všechna práva a povinnosti, včetně povinnosti daňového ručitele. Dále namítal, že odůvodnění rozsudku je kusé a neúplné. Podle navrhovatele krajský soud napadeným rozhodnutím porušil jeho právo na spravedlivý proces dané a 2y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a právo vlastnické dané y.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 29. 5. 2002 poukázal na skutečnost, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté, hlavy druhé jde o přezkum zákonnosti správního aktu, nejde o tvorbu nového rozhodnutí vycházejícího ze skutkového stavu právním orgánem nezjištěného, přičemž rozhodování soudu je založeno na kasačním principu. Nejedná se tedy o nalézací řízení. Soud řízení přezkoumává jen v těch směrech, které jsou v žalobě vytyčeny. V přezkumném řízení aplikoval a vyložil zákon ve znění platném pro přezkoumávanou věc, skutkový a právní základ věci rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tvrzení navrhovatele o tom, že soud věc nesprávně právně posoudil, se jeví jako účelové, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že finanční orgány uložily navrhovateli, jakožto daňovému ručiteli, povinnost uhradit daň z převodu nemovitosti v souladu s platnými ustanoveními O ústavní konformnosti právního závěru soudu svědčí i rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn.

, podle kterého na základě uzavřené smlouvy o prodeji podniku nemohou přecházet veřejnoprávní povinnosti.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé (dále jen ""), upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v ust. , hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s výkladem ustanovení § 477odst. 1 obchodního zákoníku, provedený orgány finanční správy i soudem. Ústavní soud však již judikoval (viz usnesení sp.zn.

), že daňová povinnost plátce daně je povinností veřejnoprávní. Tato povinnost vzniká na základě skutečností stanovených zákonem, přičemž , o daních z příjmů, upravuje kogentně i to, který subjekt tuto povinnost má, zatím co zákon č. 337/192 Sb., o správě daní a poplatků, zakazuje přenos této povinnosti, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Navrhovatel dovozuje, že tímto zvláštním předpisem je obchodní zákoník, který v ust. stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Tento názor je mylný, neboť v případě daňové povinnosti je navrhovatel, jako daňový ručitel, ve vztahu vůči orgánu veřejné moci, který rozhoduje o právech a povinnostech. Plátce daně, respekt. daňový ručitel, jako subjekt veřejnoprávního vztahu není vůči orgánu veřejné moci v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Smlouva o prodeji části podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji části podniku přechází závazky vzniklé ze závazkových vztahů, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti. Ustanovení obchodního zákoníku nepředstavuje v tomto případě lex specialis ve vztahu k ust. zákona o správě daní a poplatků.

Ústavní soud konstatoval, že porušení y a y ČR shledáno nebylo, neboť navrhovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy, vydal příslušné rozhodnutí, které přesvědčivě odůvodnil. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Jestliže napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo shledáno ústavně konformním, nemohlo jím být zasaženo ani do navrhovatelova práva vlastnit majetek (y), když daňová povinnost byla navrhovateli uložena na základě zákona (y).

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2002, čj. -33, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných jim ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y a nezbylo mu, než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2002

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu