Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 689/01

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.K., zastoupené JUDr. V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, č.j. -19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, č.j. -19, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 27. 1. 2000, č.j. 6423/140/1999, jímž jí byla pravomocně vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 13.610,- Kč.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina"), ve spojení s y ("Ústava"), neboť soud jí svým dosavadním postupem neposkytl ochranu před nezákonnými rozhodnutími orgánů státní správy ve smyslu a násl. Napadeným rozsudkem a správními rozhodnutími mu předcházejícími, tak bylo zasaženo do práva zakotveného v y. V odůvodnění zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a uvedla, že společně s J.R. a K.S. uzavřely dne 8. 6. 1998 dohodu o zrušení podílového vlastnictví k nemovitostem v k.ú. R. Způsob vypořádání nemovitostí byl stanoven tak, že každá z nich se stala výlučnou vlastnicí pozemkových parcel specifikovaných v dohodě. Spoluvlastnice zároveň prohlásily, že touto dohodou je vypořádáno jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a nadále vůči sobě nemají žádné finanční nároky. Stěžovatelka podala dne 27. 7. 1999 u F.ú. daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí a správce daně jí platebním výměrem vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 13.610,- Kč. Proti tomuto výměru podala odvolání v němž namítla, že se jednalo o reálné rozdělení nemovitostí, kdy nedošlo k úplatnému převodu nemovitostí a tudíž mělo být postupováno v souladu s , ve znění pozdějších předpisů. Tento její právní názor správní orgán druhého stupně nesdílel a uvedl, že vzájemné vypořádání podílů na předmětných nemovitostech je nutno považovat za vzájemné úplatné převody nemovitostí. Správní soud zamítnutím žaloby potvrdil správnost rozhodnutí daňových orgánů. Stěžovatelka tyto názory však nesdílí a s právním názorem uvedeným v napadeném rozsudku zásadně nesouhlasí. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že reálné rozdělení spoluvlastnictví nelze vykládat tak striktně a uvedla svůj vlastní právní názor na výklad ust. cit. zákona. Podle jejího názoru v případě ideálního rozdělení spoluvlastnictví daným způsobem se nemění hodnota majetku jednotlivých bývalých spoluvlastníků. Úmyslem zákonodárce bylo, aby v takových případech, kdy nedochází k faktické změně vlastnictví, nedocházelo ke zdanění. Uvedla, že ve prospěch tohoto názoru hovoří i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí ve věcech daňových pod č. Rd 7/99.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s jeho právním názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená porušení práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že argumentace stěžovatelky je shodná s argumentací uvedenou v žalobě. Souladnost postupu správních orgánů s právními předpisy byla přezkoumána soudem, a proto se domnívá, že tvrzeným zásahům do ústavních práv stěžovatelky nedošlo.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu orgánů veřejné moci neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do práva na soudní ochranu zakotveného v y (přičemž za daných okolností by bylo případné spíše tvrzení o zásahu do práva zakotveného v y). Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory orgánů veřejné moci, zejména pokud jde o výklad a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak vyplývá již z žaloby stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí FŘ. Stěžovatelka se tak fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její daňové věci a na základě vlastního právního názoru, od ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci odlišného, dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem sjednocovat výklad obyčejného práva. Ústavní soud je nicméně toho názoru, že právní názor Městského soudu v Praze, zřetelně vyjádřený v napadeném rozsudku, je zcela ústavně konformní. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v y, resp. v y, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. K tvrzení o zásahu do práva zakotveného v y Ústavní soud uvádí, že ustanovení (resp. i ) y sama o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahují, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců. K poukazu na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. nutno dodat, že tento rozsudek se týká věci skutkově odlišné, kde nešlo o směnu podílů k nemovitostem, nýbrž o reálné rozdělení společné věci. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu