Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 445/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. . V ústavní stížnosti uvedl, že jej krajský soud uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 4 tr. zák., přičemž svým jednáním měl způsobit škodu na cizím majetku ve výši 1 422 343 Kč. Stěžovateli byl za uvedenou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě soudy porušily základní zásadu trestního řízení "in dubio pro reo", a tím současně d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy jej měly podle jeho názoru uznat vinným pouze odcizením věcí v hodnotě 776 950 Kč z autosalonu O., k čemuž se sám v hlavním líčení doznal, ale nemohly jej odsoudit za další trestnou činnost, kterou v plném rozsahu popřel a kde zjištěný skutkový stav věci neodstranil důvodné pochybnosti, že se stěžovatel této trestné činnosti dopustil.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhuje ústavní stížnost odmítnout, př. zamítnout, a to z toho důvodu, že námitky se shodují s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že soud I. stupně hodnotil všechny provedené důkazy jednak samostatně a jednak ve vzájemné souvislosti a dospěl ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. Se stejnou pečlivostí byly objasněny okolnosti svědčící ve pospěch i neprospěch obviněného. O tom svědčí i skutečnost, že soud v rámci pokračujícího trestného činu krádeže vypustil útok III. obžaloby, když provedenými důkazy se tento útok nepodařilo prokázat a byly zde pochybnosti o tom, že tento útok byl spáchán obžalovanými včetně stěžovatele. Právě zde postupoval soud ve smyslu zásady in dubio pro reo.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.

Jedinou námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je obecná námitka nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy. Jak však již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle y ČR vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

Protože z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, jakými úvahami se obecné soudy při hodnocení provedených důkazů řídily a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům na základě nich dospěly, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 7. října 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu