Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 298/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. J. K., zastoupeného JUDr. E. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení d, y ČR, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. , ve výrocích, kterými mu bylo uloženo, aby zaplatil žalobkyni v daném právním sporu, M. D., částku 17 000 Kč.

Podle názoru stěžovatele byly právní závěry Městského soudu v Praze o platnosti uznání dluhu "v podstatě neodůvodněny" a navíc prý byly vysloveny v rozporu se závěry Nejvyššího soudu ohledně náležitostí vůle v souvislosti s bezprávnou výhružkou (mj. rozsudek sp. zn. ). Stěžovatel uvedl, že soud okolnosti donucení k podpisu uznání dluhu bagatelizoval jako pouhou informaci o možnosti podání trestního oznámení, přičemž z jeho výpovědi a výpovědi svědka L. P. je prý naprosto evidentní, že žalobkyně vyžadovala písemné úkony přímou hrozbou podání trestního oznámení. Po vynucení podpisu podle stěžovatele neexistujícího dluhu pak žalobkyně prý "stejně trestní oznámení podala a tedy je navíc získala lstí". V těchto okolnostech spatřuje stěžovatel porušení svých shora uvedených ústavně zaručených základních práv.

Městský soud v Praze, jakož i Obvodní soud pro Prahu 6 ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti pouze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí na tuto judikaturu odkázat a pouze stručně připomenout, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), který není obecným soudům nadřízen, může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem ústavních předpisů a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.

Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že v daném případě se žalobkyně M. D. domáhala po stěžovateli zaplacení částky 230 031 Kč, tvořené částkou 82 513 Kč požadované z titulu náhrady škody, částkou 83 518 Kč z titulu ušlého zisku, částkou 47 000 Kč z titulu poskytnuté zálohy, a částkou 17 000 Kč z titulu půjčky. Soudy obou stupňů žalobkyni vyhověly pouze co se týče naposled jmenované částky, ve zbytku byl návrh soudem prvního stupně zamítnut. Zamítavý výrok byl posléze odvolacím soudem zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení. Právě výrok, ukládající stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč, vymáhané z titulu půjčky (přesněji jejího doplatku), požadoval stěžovatel zrušit. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v řízení prokázala (výpověď svědků, listinné důkazy), že poskytla stěžovateli půjčku, splatnou nejpozději 31. 10. 1992. Ke vznesené námitce promlčení soud nepřihlédl, neboť písemným uznáním závazku došlo k prodloužení promlčecí lhůty, ve které byl návrh podán u soudu. Námitka absolutní neplatnosti právního úkonu podle ust. nebyla soudem shledána důvodnou, neboť ji stěžovatel nijak neprokázal.

Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatele, resp. v názoru, jakým měly soudy hodnotit provedené důkazy. Pokud jde o poukaz stěžovatele na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno konstatovat, že vycházelo z jiného skutkového stavu a týkalo se poněkud odlišné procesní i hmotněprávní situace. Stěžovateli se v průběhu řízení nezdařilo prokázat, ani že by uzavřená smlouva o půjčce byla neplatná, ani že by k uznání dluhu byl donucen bezprávnou výhružkou (vis compulsiva). Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Takový postup by v zásadě posunoval Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v příkrém rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí.

Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ať již jím tvrzených, nebo jiných a Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu byl jako bezpředmětný posouzen i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 8. října 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu