Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 238/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené JUDr. D. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. , a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, č. j. 5266/130/1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ,3 a , 3 d, jakož i y ČR, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. , a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, č. j. 5266/130/1999. Naposled citovaným rozhodnutím Finanční ředitelství v Ostravě změnilo k odvolání stěžovatelky rozhodnutí Finančního úřadu v Havířově ze dne 26. 4. 1999, č. j. 33706/99/370912/6231, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec až prosinec 1995, leden až prosinec 1996, a leden až prosinec 1997, v celkové výši 1 423 418 Kč tak, že částku snížil na 1 397 969 Kč. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl.

Stěžovatelka je toho názoru, že Finanční ředitelství v Ostravě nepostupovalo v případě jejího odvolání striktně podle kogentního ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť mělo pouze zkoumat, zda správce daně dodržel v prvoinstančním řízení zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Krajský soud tento postup v řízení o přezkoumání zákonnosti správního rozhodnutí potvrdil jako správný, ač v jiné věci konstatoval, že odvolací orgán nemůže doplňovat výsledky daňového řízení. Stěžovatelka dále uvedla, že žádala o nahlédnutí do spisového materiálu a to konkrétně do části spisu, obsahujícího způsob výpočtu daně podle pomůcek, což jí nebylo umožněno, resp. jí to bylo umožněno až v řízení před krajským soudem (rozhodnutím FŘ č. j. 4877/150/99 ze dne 24. 9. 1999 bylo zamítnuto její odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí o zamítnutí její žádosti o nahlédnutí do spisu ze dne 8. 6. 1999). Stěžovatelka namítá, že správce daně prý použil jako pomůcky mj. sdělení o výši rabatu od tří jiných subjektů, zabývajících se prodejem zlata, stříbra a hodinek, které však na rozdíl od ní byli zároveň i výrobci a přímí dovozci zlatých šperků a jejich rabat je tedy vyšší. Podle stěžovatelky v rozporu se , o účetnictví, bylo dále jako důvodů pro použití pomůcek uplatněno neuchování prvotních dokladů jako paragonů a kontrolních pásek, neprovádění fyzických inventur a nevedení skladové evidence pomocí skladových karet a nevedení záznamů podle ust. - 6 Stěžovatelka uzavřela, že podle ní jí správce daně neprokázal nesprávnost a neúplnost vedení účetnictví ani neplnění záznamních povinností a celá daňová kontrola tak byla postavena na obecných tvrzeních.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v zásadě odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který podle něj v ničem neporušil stěžovatelčina základní práva a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Finanční ředitelství v Ostravě uvedlo, že pokud vyzvalo stěžovatelku k předložení namítaných důkazních prostředků, učinilo tak v souvislosti s ověřováním dodržení zákonných podmínek pro způsob stanovení daně, který při dodatečném stanovení daně z přidané hodnoty použil správce daně. V odvolacím řízení bylo pouze zkoumáno, zda předložené důkazní prostředky umožňovaly stanovit daň dokazováním či nikoliv. Finanční ředitelství je toho názoru, že použilo při stanovení daně pomůcky, které nejsou v rozporu s ustanovením , a dále v zásadě odkázalo na ust. , o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou účetní jednotky povinny vést účetnictví úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem, jakož i na ust. , podle kterého lze jako důkazních prostředků použít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nebyly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě jakož i z příslušných spisových materiálů Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Havířově především vyplývá, že v daňovém řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka nevedla řádně své účetnictví. Jak konstatoval krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, za situace, kdy údaje o ceně zdanitelných plnění uskutečněných stěžovatelkou, které uvedla ve svých daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty nebylo možno porovnat s údaji o ceně uskutečněných zdanitelných plnění vyplývajících z účetnictví a tím ověřit jejich správnost, stěžovatelka nesplnila svoji zákonnou povinnost a správce daně byl oprávněn stanovit daň za použití pomůcek podle ust. I s dalšími námitkami stěžovatelky se soud v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší zabývat se věcnou správností či legalitou rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, č. 5, Praha 1995, a další) a znovu do detailu přezkoumávat, resp. "předělávat" řízení, které před těmito orgány proběhlo v souladu s příslušnými právními předpisy za dodržení ústavně zakotvených práv účastníků. Jestliže účetnictví nebylo vedeno správně a průkazně, a zejména pokud správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil důvody, které jej vedly k jeho vydání, nelze dospět k závěru, že by správní orgány při vyměření daně podle pomůcek postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala. Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla žaloba stěžovatelky zamítnuta ( ); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky je v zásadě takového charakteru, jako by Ústavní soud byl další přezkumnou instancí v rámci příslušných orgánů veřejné moci; taková pozice mu však, jak již shora s odvoláním na jeho konstantní judikaturu naznačeno, nemůže příslušet.

Pouze pro úplnost možno k stěžovatelkou tvrzenému porušení y dodat, že citované ustanovení je především kompetenční normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené subjektivní právo z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva a jeho institucionální zárukou ve formě existence soudní moci (srov. usnesení

sp. zn.

, publikované pod č. 25, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19). Citovaná ustanovení, stejně jako y ČR tedy přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. nález

sp. zn.

, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).

Jelikož Ústavní soud v daném případě, jak již bylo konstatováno, nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 8. října 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu