Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 375/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky společnosti D. p. hl. m. Prahy, zastoupené advokátem JUDr. J.B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2002, čj. -9, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2002 se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2002, čj. -9, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 800,- Kč. Současně bylo podle , (dále jen " "), rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1.000,- Kč (jež tvoří 2 úkony právní služby po 500,- Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) a náhrada hotových výdajů advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 2 x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ust. , věta prvá, část věty za středníkem s ohledem na délku, povahu a náročnost poskytovaných právních služeb.

Stěžovatelka se v odůvodnění ústavní stížnosti nejdříve snažila vypořádat s otázkou její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci je nesporné, že předmětem sporu bylo peněžité plnění, které částku 2.000,- Kč, uvedenou v ust. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné, nepřevyšuje. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Stěžovatelka poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ust. Například Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor; obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc posuzují odlišně a zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka zřejmě dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná, byť v závěru svých úvah toto přesvědčení výslovně neformulovala.

Zbývající část ústavní stížnosti představuje polemiku stěžovatelky (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku jejího právního zástupce) s výše uvedenými právními názory soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon, a tudíž že v této části je napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v d (dále jen " ") a práva na veřejné projednání věci, zakotvené v y. Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

(

), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v y, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu dle přesvědčení stěžovatelky v její věci došlo.

Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle a 2 , tedy že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem je , kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ust. cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- Kč do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána částka nižší, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní, a tudíž že je třeba ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností nalézacího soudu bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl. č. Podle ustanovení při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů). Ze znění uvedeného ustanovení je zřejmé, že poskytuje obecnému soudu možnost stanovit náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu, pokud to odůvodňují okolnosti případu. Mezi tyto okolnosti lze samozřejmě zahrnout jak poměry účastníků, tak i povahu a délku řízení, případně náročnost poskytnutých právních služeb (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. . Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 528).

V posuzovaném případě, za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění uvedené ustanovení aplikovat. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y.

Stěžovatelka dále namítá, aniž by své tvrzení ovšem jakkoli zdůvodnila, že vydáním napadeného rozsudku bez nařízení jednání došlo k porušení jejího práva na veřejné projednání věci, které je garantováno y. Ústavní soud připomíná, že tuto otázku řeší judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Schuler-Zgraggen (1993, A 263), Hakansson a Sturesson (1990, A 171). V jejím světle ani znění ani duch ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech nebrání tomu, aby se osoba z vlastní vůle výslovně nebo tacitně vzdala veřejného projednání věci. Projev její vůle musí být jednoznačný a nesmí narušit žádný důležitý veřejný zájem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu v posuzovaném případě soud vyzval na základě účastníky, aby se k zamýšlenému rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání vyjádřili, s doložkou, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že nemají námitek. Po uplynutí stanovené lhůty soud z projevů vůle obou účastníků dovodil souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání a v řízení dále postupoval podle ustanovení bez nařízení ústního jednání. Stěžovatelka ve lhůtě soudem k tomu stanovené tedy jednoznačně projevila svou vůli vzdát se svého práva na veřejné projednání věci. Vzhledem k tomu, že v tomto případě Ústavní soud nezjistil ani narušení důležitého veřejného zájmu, Ústavní soud tak dospěl k závěru, že výše popsaný postup soudu respektuje zmíněnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a lze jej považovat i za ústavně konformní.

Stěžovatelka dále argumentuje tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího vlastnického práva a stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje y. Ústavní soud opakovaně judikoval, že toto ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (například rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.

Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ust. , zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoli Ústavního soudu.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry nalézacího soudu.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a nezbylo mu proto než návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu