Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 429/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D. p. hl.m. Prahy, akciová společnost, zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. , kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808,- Kč. Současně bylo podle rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 2.325,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč a náklady právního zastoupení ve výši 1.725,- Kč ( 3 x hlavní úkon po 500,- Kč, 3 x režijní paušál po 75,- Kč, ).

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud při určení výše nákladů právního zastoupení postupoval v souladu s ust. věta druhá za středníkem , a o nákladech řízení rozhodl pouze podle vyhl.č. , ve znění pozdějších předpisů, nikoliv podle vyhl.č. Soud tak postupoval vzhledem k povaze řízení, jeho délce a náročnosti poskytnutí právních služeb. Vůči žalovanému by postup dle vyhlč. představoval přílišnou tvrdost zákona.

Stěžovatelka se v odůvodnění ústavní stížnosti nejdříve snažila vypořádat s otázkou její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci je nesporné, že předmětem sporu bylo peněžité plnění, které částku 2.000,- Kč, uvedenou v ust. , jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné, nepřevyšuje. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ust. Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (a z toho důvodu patrně také nepodala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání); obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc údajně posuzují odlišně, a zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka zřejmě dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná, byť v závěru svých úvah toto přesvědčení výslovně neformulovala.

Zbývající část ústavní stížnosti je polemikou stěžovatelky (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku právního zástupce, který ji v řízení před obvodním soudem zastupoval a který ji zastupuje i v řízení o ústavní stížnosti) s výše uvedenými právními názory obvodního soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon, a tudíž že v této části je napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v d ("Listina"). Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

(

), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v y, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu dle přesvědčení stěžovatelky v její věci došlo. Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle a 2 , tedy že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpise. Tímto předpisem je vyhl.č. , kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ust. . cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána pouze částka 1.000,- Kč, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.

Obvodní soud pro Prahu 10, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že pokud jde o náklady řízení, nepostupoval podle vyhl. č. , s přihlédnutím k zásadě spravedlivého procesu dle y, jakož i s přihlédnutím k principu rovnosti stran a zásady proporcionality ( ), kdy rozhodujícím kritériem je nepřiměřená pracovní zátěž advokáta k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Výše advokátní odměny za poskytování právní pomoci je ex lege upravena s možností korekce s přihlédnutím k povaze věci, případně její složitosti (

). Formulace žaloby je totožná s ostatními žalobami v obdobných věcech a neprokazuje nepřiměřenou pracovní zátěž dle y, obdobně i účast zástupců při soudním jednání. Právní věc je typickou bagatelní věcí rutinního charakteru, právně jednoduchá, pro které byl zvolen Soud tyto důvody vzal jako odůvodněné pro použití o rozhodnutí náhrady nákladů řízení dle , za použití vyhl. č. Dále poukázal na nesprávné označení účastníka řízení, jež dle jeho názoru neodpovídá ust. a 4, a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání s tím, že jeho vyjádření má být považováno i za vyjádření k dalším ústavním stížnostem téhož stěžovatele v obdobných rozhodnutých věcech.

Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10. sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní, a tudíž, že je třeba ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soud bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl.č. Ustanovení umožňuje obecným soudů výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl.č. , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y.

Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práv vlastnického, a stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje y, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.

Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ust. , zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoliv Ústavního soudu.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu