Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 351/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. S. H., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, čj. -83,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2002, čj. -83, kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o uložení povinnosti žalovanému Ing. M.D. zdržet se neoprávněných zásahů do autorského práva stěžovatele ke specifikovanému počítačovému programu.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v d ("Listina") tím, že věc byla odvolacím soudem právně posouzena jinak, než soudem prvého stupně. Poukázal na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

a uvedl, že ve smyslu tohoto nálezu odvolací soud měl vydat rozsudek kasační, nikoliv potvrzující, jak se v daném případě stalo. Změnu právního názoru odvolacím soudem spatřuje v tom, že na rozdíl od soudu prvého stupně odvolací soud připustil jeho jistý podíl (nikoliv však podíl tvůrčí) na vzniku základního počítačového programu, o který jde. Dále namítl, že obecné soudy nepřipustily jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem (posudky), čímž mu odňaly možnost svá tvrzení prokázat.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu interpretuje nesprávně. Za stavu, kdy stěžovatel i přes poučení a výzvu odvolacího soudu neuvedl rozhodné skutečnosti o tom, co jen zcela obecně tvrdil o užívání předmětných programů žalovaným, nebylo reálné zadat konkrétní úkol znalci, tedy provést navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebyla porušena procesní práva žádného z účastníků, byť nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Soud prvého stupně považoval provedení takového posudku za nadbytečné, stejně tak odvolací soud uvedl důvody neprovedení tohoto důkazu. Odvolací soud své právní závěry vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku a rozvedl a uvedl i důvody, pro které shledal odvoláním napadený rozsudek věcně správným, byť se všemi závěry soudu prvého stupně nesouhlasil. Tím však k porušení stěžovatelových práv nedošlo. Závěrem uvedl, že řízení proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními , a proto ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud se především neztotožnil s názorem stěžovatele, že odvolací soud věc právně posoudil odlišně od soudu prvého stupně. Takový závěr nelze z odůvodnění předmětných rozsudků dovodit. Stejně tak, podle názoru Ústavního soudu, nelze z té části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém je uvedeno, že "soud prvého stupně rozhodl věcně správně, byť se všemi jeho závěry se odvolací soud neztotožňuje", dovodit nesprávnost skutkových zjištění takové intenzity, jež by odůvodňovala postup dle § 221 os.ř., tj. zrušení rozsudku soudu prvého stupně. Pokud stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, nutno konstatovat, že skutkové a právní okolnosti vedoucí k vydání cit. nálezu jsou ve srovnání s věcí stěžovatele zcela odlišné. K námitce, že obecné soudy nepřipustily jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem (posudky), čímž stěžovateli odňaly možnost svá tvrzení prokázat, Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu, dle níž zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z článku 36 odst. 1 y je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl ( ); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především , ) y. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl ( věta druhá 2 ). Z odůvodnění napadených rozsudků zjevně vyplývá, že oba obecné soudy se se všemi uvedenými zákonnými požadavky ohledně dokazování vypořádaly a neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem řádně a přesvědčivě ve svých rozsudcích odůvodnily. Pokud stěžovatel argumentoval porušením y, pak třeba uvést, že toto ustanovení zcela zjevně na stěžovatelovu věc nedopadá, neboť upravuje právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy.

Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu