Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 570/01

Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené Mgr. E. H., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

13. června 2001, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne

6. února 2001, sp. zn. , spolu s návrhem na změnu ustanovení § 4 zákona č.

, v platném znění, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka v řízení o odnětí částečného invalidního důchodu pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2001 () a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2001 - -24) a tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva na soudní ochranu, přiměřené hmotné zabezpečení, rovnost stran (, d a

y ČR) a dále poukázala na nedostatečně zjištěný skutkový stav a rozpory v závěrech lékařských posudkových komisí, které posuzovaly její zdravotní stav a pracovní způsobilost.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, obecné soudy se nikterak nevypořádaly s provedenými důkazy a pominuly podstatnou část zjištěného skutkového stavu a rozhodly v rozporu se zákonem (č. , v platném znění). Stěžovatelka závěrem ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhovala doplnění ,

o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, v ustanoveních § 4, o další odstavec, ve kterém bude zakotveno, že "pokud se stanovisko více posudkových komisí Ministerstva o zdravotním stavu občana navzájem liší nebo se výrazně odlišuje od stanoviska odborného lékaře, u kterého je občan v trvalé péči, je soud povinen provést důkaz

o zdravotním stavu občana a o jeho pracovní způsobilosti pro účely důchodového pojištění nezávislým odborným pracovištěm, pokud je provedení tohoto důkazu soudu navrhnuto.

Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.

Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím současně s ústavní stížností podala i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl dle věty první , aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, neboť obecný soud tu neřešil otázku zásadního právního významu. Aplikace zákona č.

není obecnými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně a nejedná se přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud neshledal ani přípustnost dovolání v posuzované věci ve smyslu , jelikož ani tyto vady nebyly zjištěny; Nejvyšší soud ČR proto dovolání usnesením odmítl, přičemž jeho rozhodnutí je plně v souladu se zákonem, zejména jestliže obecné soudy se také řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatelky ( ) a zřetelně a úplně vyložily rozhodovací důvody v odůvodnění svých rozhodnutí, a to natolik úplně ( ), že jim ani pod aspekty ochrany ústavnosti (y ČR) nelze nic vytknout.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatelka usiluje

o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná v té části, kterou navrhovala doplnění , v platném znění, v , o odstavec, ve kterém bude zakotveno, že "pokud se stanovisko více posudkových komisí Ministerstva o zdravotním stavu občana navzájem liší nebo se výrazně odlišuje od stanoviska odborného lékaře, u kterého je občan v trvalé péči, je soud povinen provést důkaz o zdravotním stavu občana a o jeho pracovní způsobilosti pro účely důchodového pojištění nezávislým odborným pracovištěm, pokud je provedení tohoto důkazu soudu navrhnuto", neboť se ve skutečnosti domáhá pozitivní právní úpravy - v podstatě novelizace , která však ústavně přísluší výlučně moci zákonodárné a nikoliv Ústavnímu soudu, který je dle y ČR oprávněn zrušit ustanovení zákona, je-li v rozporu se základními lidskými právy a svobodami (plní tak roli "negativního zákonodárce"), ale nemůže sám nahrazovat nebo doplňovat legislativní činnost.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jednak jako zjevně neopodstatněná, jednak jako nepřípustná; o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. d) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 17. září 2002