Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 568/02

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K. Ž., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002 - a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2002 - -126) a tvrdila, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ( Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, d).

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002 ( ) bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

25. ledna 2002 ( -126), kterým tento soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. listopadu 2001 - ) a nově rozhodl při nezměněném skutkovém stavu věci tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestným činem podvodu (§ 250 odst. 1 tr. zák.), jehož se jmenovaná dopustila tím, že za období od 1. 4. 2000 do 31. 1. 2001, jako státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, pobírající pravidelné měsíční příjmy ze závislé činnosti přesahující zákonem stanovenou částku na osobní potřeby rodiče, neoprávněně přijímala rodičovský příspěvek vyplácený jí v částce 2.409,- Kč měsíčně, když nesplnila zákonnou povinnost ohlásit do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na uvedenou dávku státní sociální podpory, čímž Okresnímu úřadu v Chrudimi způsobila škodu ve výši 24.090,- Kč.

Stěžovatelka odůvodnila porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že obecné soudy posoudily skutek, kterého se dopustila, formalisticky, nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu; dle názoru stěžovatelky šlo z její strany o nedbalost. Dovozujíc proto, že se trestného činu nedopustila a poukazujíc, že je matkou pěti dětí, navrhla zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jak vpředu jsou označeny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vedla polemiku s právním posouzením skutku, in concreto, zda byla v jejím případě naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, přičemž proti skutkovým zjištěním žádné výhrady nevznesla; jinými slovy, stěžovatelčina tvrzení směřovala proti věcné správnosti rozhodnutí obecného soudu II. a III. stupně, přičemž však přehlíží, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a již proto mu takový přezkum provádět nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti je totiž vázán na podmínky, které byly dříve v jeho judikatuře vymezeny (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a jež v dané věci shledány nebyly a ani nebyly stěžovatelkou tvrzeny.

Ostatně ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dostatečných skutkových zjištěních, na základě kterých byl v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR) přijat právní názor, který v nich má oporu; nadto se obecné soudy v souladu se zákonem vypořádaly se všemi tvrzeními stěžovatelky, které byly v odvolání a dovolání vzneseny, shodně jako v ústavní stížnosti ( ,

tr. ř.); pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze proto obecným soudům cokoli vytknout. Samotné odsouzení stěžovatelky samo o sobě nelze považovat za porušení jejích základních práv a svobod; k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, d) proto dojít nemohlo.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. září 2002