Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 541/02

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D., družstva, zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou substituční doložky v plné moci (§ 31 odst. 1 zákona), napadl stěžovatel zamítavý pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2002 (-135), jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 1999 (-51), o zaplacení 70.119,90 Kč s přísl. a náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel tvrdil, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d, rovnost účastníků (d), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (

odst. 2d) a právo na ochranu vlastnictví (d); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecný odvolací soud zamítl nárok stěžovatele na zaplacení výše uvedené částky za dodávku zboží ze dne 31. května 1994, na základě ústně uzavřené kupní smlouvy, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud pochybil při aplikaci obchodního zákoníku a v řízení porušil i ustanovení (obecný soud do vyhlášení rozsudku skrýval právní názor, který vyjádřil až v zamítavém rozhodnutí, opomenul poučovací povinnost vůči účastníkovi, poskytl právní ochranu žalovanému při jeho konkurenčním a protiprávním jednání atd.). Dále stěžovatel tvrdil, že požadavek soudu na změnu žaloby dle

nemůže být klíčovým důvodem k zamítnutí žaloby, a proto závěrem ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43

odst. 2 písm. a) zákona].

Námitky stěžovatele, rozváděné v ústavní stížnosti, jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného odvolacího soudu, tedy s vlastním meritorním rozhodnutím, jímž řízení bylo skončeno, a které pokládá stěžovatel za nespravedlivé. Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování, se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jejich závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Ze samotné ústavní stížnosti ani z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele shledán nebyl. Krajský soud v Brně svým rozsudkem vyhověl odvolání žalovaného, kdy u něj shledal nedostatek pasivní legitimace a své rozhodnutí také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil ( ). Závazek k zaplacení kupní ceny zboží uvedeného v dodacím listu stěžovatele (č. 901146) ve výši 70.119,90 Kč vznikl dnem 31. května 1994 a tedy před zahájením soudního jednání, tento závazek dnem 1. července 1994 přešel na obchodní společnost M., a. s.,

IČ: 60712279. Nároku stěžovatele uplatněnému žalobou podanou dne 16. října 1996 nebylo možné vyhovět, neboť žaloval subjekt, jehož pasivní legitimace ve věci nebyla dána a k datu zahájení soudního jednání již nebyl nositelem předmětného závazku. Obecný odvolací soud nárok stěžovatele zamítl, když v řízení nevznesl procesní návrh o změně žaloby ( ), jímž by vzhledem k změněným skutečnostem navrhoval uložení povinnosti žalovanému, jako ručiteli za splnění předmětného závazku, obchodní společnosti M., a. s. ( obch. zák., a násl. obch. zák.). Jde o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytknout.

Pro výše uvedené byla ústavní stížnost stěžovatele shledána jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] a bylo o ní rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno, aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevilo účelné vést stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci jeho zástupce.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona)

V Brně dne 19. září 2002