Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
42267.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 141/02
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, směřujícímu proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 11. 12. 2001, čj. 28 Cdo 2045/2001 -155,
t a k t o :
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, v návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2002, brojil proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2001, čj. 28 Cdo 2045/2001 -155, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatele ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 21 C 12/95 . Navrhovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal spis u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 21 C 12/95 a z něj zjistil, že dne 17. 1. 1995 podal žalobce ing. P. V. žalobu na ochranu osobnosti, v níž požadoval písemnou omluvu a peněžitou satisfakci ve výši 500.000 Kč. Krajský soud v Praze dne 11. 5. 1995 rozsudkem, čj. 21 C 12/95 -24, rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost písemně se žalobci omluvit, přičemž znění omluvy uvedl v rozsudku. Žalobu na zaplacení částky 500.000 Kč zamítl. Žalobce napadl uvedený rozsudek odvoláním co do zamítavého výroku o nepřiznání finančního zadostiučinění. Vrchní soud v Praze dne 18. 6. 1996, rozsudkem, čj. 1 Co 325/95 -42, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.000 Kč. Co do zbývající částky 450.000 Kč rozsudek potvrdil. Rozsudek napadl navrhovatel dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 4. 10.1999 tak, že napadený rozsudek i rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze následně dne 1. 11. 2000 rozsudkem, čj. 21 C 12/95 -102, žalobu o zaplacení částky 500.000 Kč soud zamítl. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze, rozsudkem ze dne 3. 7. 2001, čj. 1 Co 67/2001 -129, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.000 Kč. Co do výše zbývajících 450.000 Kč rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl navrhovatel u Krajského soudu v Praze dovoláním. Nejvyšší soud ČR dne 11. 12. 2001 usnesením, čj. 28 Cdo 2045/2001 -155, dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který zastupoval navrhovatele v řízení dne 21. 8. 2001 a nabyl právní moci dne 27. 8. 2001. Dovolání bylo předáno k poštovní přepravě k doručení Krajskému soudu v Praze dne 15.10.2001. Podle ust. § 240 odst. 1 o.s.ř. , ve znění platném v době rozhodování, bylo možné podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Z toho je zřejmé, že dovolání bylo podáno po uplynutí uvedené jednoměsíční lhůty stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 4 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že v poučení, které bylo součástí rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2001, čj. 1 Co 67/2001 -129, bylo uvedeno, že proti rozsudku není odvolání přípustné. Dále soud uvedl, že dovolání je přípustné do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně a jinak jen z důvodů uvedených v § 237 odst. 1 občanského osudního řádu (dále jen "o.s.ř. ") ve znění do 31. 12. 2000 do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a lze jej podat u Městského soudu v Praze. Toto poučení je podle navrhovatele v rozporu se zákonem, neboť navrhovatel měl být poučen o tom, že dovolání lze podat u Krajského soudu v Praze, jako u soudu, který rozhodoval v prvém stupni, a to i v souvislosti se lhůtou stanovenou pro podání dovolání.
Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 4. 4. 2002 poukázal na to, že dovolání navrhovatele bylo odmítnuto pro opožděnost vzhledem k ust. bodu 17 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ze spisového materiálu, především z přípisu právního zástupce navrhovatele ze dne 3. 7. 2002, vyplývá, že přes nesprávné poučení, podal navrhovatel dovolání správně ke Krajskému soudu v Praze, nikoliv u Městského soudu v Praze. Trvat za daných okolností na tom, že namítané pochybení Vrchního soudu v Praze bylo zásahem do základního práva navrhovatele na spravedlivý proces, či že snad znamenalo omezení jeho základních práv, jak je v ústavní stížnosti uvedeno, by bylo podle názoru Ústavního soudu přepjatým formalismem. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2001, čj. 1 Co 67/2001 -129, byl doručen právnímu zástupci navrhovatele dne 21. 8. 2001 a nabyl právní moci dne 27. 8. 2001. Dovolání proti němu bylo podáno k poštovní přepravě dne 15. 10. 2001, čili po lhůtě stanovené k jeho podání. Nejvyšší soud postupoval v intencích občanského soudního řádu , když dovolání s odkazem na ust. dvanácté části, hlavy první bod 17 zákona č. 300/2000 Sb. , podle kterého dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Jeho postup tedy byl ústavně konformní a nelze v něm spatřovat zásah do navrhovatelových základních práv, když je zjevné, že nesprávné porušení stran záměny Městského soudu v Praze za Krajský soud v Praze v označeném rozhodnutí fakticky a reálně (i s ohledem na správně podané dovolání) nezapřičinilo stav, který ve svém návrhu deklaruje navrhovatel i ohledně lhůty vymezené k podání dovolání odvolacím soudem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2001, čj. 28 Cdo 2045/2001 -155, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústav y a nezbylo mu než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu