Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 678/01

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., zastoupené JUDr. F.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. , a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001 (-75) a jemu předcházejícímu rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001 - -38) a tvrdila, že označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d) tím, že "soud druhého stupně nezjistil správně skutkový a právní stav, spočívající v tom, že stěžovatelka se řídila nesprávným poučením soudu o odvolání", ve věci mělo být aplikováno ust.

odst. 2 věta druhá, ve znění platném před 1. 1. 2001, z něhož plyne, že její odvolání proti věcnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (-16) bylo podáno včas (tímto rozsudkem bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dala stěžovatelka žalobkyni, je neplatné a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 108.000,- Kč s přísl.). Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. července 2002 (-81) odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001 (-38) byl zamítnut návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku tohoto soudu (-16). Stěžovatelka odůvodnila svůj návrh tak, že ve dnech 8. a 9. listopadu 2000 byl její právní zástupce na služební cestě. Doručovatel nezanechal v poštovní schránce obvyklé oznámení o uložení zásilky. Zástupce stěžovatele pak 13. 12. 2000 zjistil, že zmíněný rozsudek nabyl právní moci 29. 11. 2000. Obvodní soud pro Prahu 9 návrh stěžovatelky zamítl a konstatoval, že ze spisu je zřejmé, že zásilka byla doručována v souladu s poštovním řádem (pošta P., doručovala doporučenou zásilku tak, že dne 8. 11. 2000 byla doručovatelem výzva vhozena do schránky zástupce stěžovatelky a následujícího dne byla zásilka uložena na poště).

Městský soud, jako soud odvolací, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, byť z jiných důvodů, než v něm uvedených. Soud II. stupně dospěl k závěru, že nelze aplikovat institut náhradního doručení, neboť adresát se nezdržoval na místě doručení, a že za den doručení je třeba považovat 13. prosinec 2000, kdy si zástupce stěžovatelky osobně převzal předmětný rozsudek v kanceláři soudu (od tohoto data pak počala plynout zákonná patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která marně uplynula dne 28. prosince 2000, když odvolání podala stěžovatelka až 3. ledna 2001).

Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení, zda byly splněny podmínky pro aplikaci ust.

Podle odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení.

Prominutí odvolací lhůty je tedy vázáno na zákonné, v citovaném ustanovení taxativně vymezené podmínky, a to, že tříměsíční lhůta pro podání odvolání je přípustná pouze při zjištění, že rozhodnutí neobsahuje poučení o odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné (k tomu B./D./M.: . Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. B., 2001, str. 856). Ve stěžovatelčině věci však žádná ze zmíněných podmínek nenastala a ani nebyla stěžovatelkou v ústavní stížnosti tvrzena. Za této situace, kdy je zřejmé, že obecné soudy postupovaly v rámci kautel příslušného procesního předpisu (), nemohlo dojít ani k porušení tvrzeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (d). Ostatně odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001 - -75) je v tomto směru přiléhavé a odpovídá i požadavkům na něj zákonem kladeným (, ); pod aspektem ústavnosti (y ČR), který výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto vpředu označeným obecným soudům cokoli vytknout.

Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzeného (ani jiného) ústavně zaručeného práva a svobody. Ústavní stížnost proto byla posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. září 2002