Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 662/2000

Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., zastoupeného JUDr. B. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2000, sp. zn. , , a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne

6. dubna 1999, sp. zn. ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. února 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2000 ( -59, ) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. dubna 1999 ( -35), ve znění doplňujícího usnesení ze dne

15. února 2000 ( -50), a tvrdil, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení tohoto práva došlo tím, že mu jako obmyšlenému z pojistné smlouvy nepřiznaly plnění ve smluvené výši, resp. dovodily (odvolací soud), že přiznání tohoto plnění by se ocitlo v rozporu se zásadami pojatými do ustanovení o. z. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak podle tvrzení stěžovatele, tak podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí základ sporu spočívá v tom, že posuzované pojištění, jako úrazové připojištění mládeže, bylo podle uzavřených smluv sjednáno na plnění osminásobku základní pojistné částky, což obecný soud I. stupně posoudil jako zjevnou chybu ve vyhotovení smlouvy, odvolací soud při odlišném právním názoru dospěl k závěru, že výše pojistného plnění byla sice sjednána platně, že však stěžovateli jeho plnění přiznat nelze pro rozpor s dobrými mravy, spočívající zejména ve skutečnosti, že pojistné bylo (otcem stěžovatele) placeno po celou dobu pojištění ve výši odpovídající nikoli osminásobku ale jen dvojnásobku základní částky pojistného.

Jestliže výhrady stěžovatele pojaté do tvrzení ústavní stížnosti míří proti tomuto závěru odvolacího soudu, jde o výhrady vůči věcné správnosti, příp. vůči legalitě tohoto rozhodnutí (a obdobně také vůči rozhodnutí obecného soudu I. stupně), kterýžto přezkum Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe přísluší jen za existence zvláštních podmínek, které však v posuzované věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).

Pokud pak stěžovatel napadá vady ve skutkových zjištěních obecných soudů a z nich pak odvozuje nesprávnost právního posouzení věci, jde výlučně o tvrzení ve zcela abstraktní a nekonkrétní poloze; stěžovatel totiž neuvádí, které důkazy obecné soudy měly pominout, případně v čem a čím by měl být skutkový základ posuzované věci doplněn. Z toho důvodu je pak i stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu (nález ve věci publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) zcela nepřípadný.

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;

o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. září 2002