Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 742/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. A. H., zastoupené advokátem JUDr. A. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. , ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha západ ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení y ČR, a d a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedla, že v předmětné věci žalobkyně H. H., dříve B. (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastnice") se domáhala nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, a to domu se st. p. a pozemku, zahrady, zapsaných pro obec a k. ú. Černošice na LV č. u Katastrálního úřadu Praha-západ. Jednalo se o vymožení peněžité pohledávky ve výši 1 145 000 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 30. 4. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení počínaje od 15. 7. 1994 do zaplacení, jakož i nákladů řízení ve výši 109 610 Kč, což bylo přiznáno pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. .

Okresní soud Praha-západ nařídil napadeným usnesením prodej shora uvedených nemovitostí. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka včas odvolání. Uvedla, že v odvolání především namítala, že se domáhá změny exekučního titulu tím, že podala návrh na zahájení řízení o určení absolutní neplatnosti kupní smlouvy, z níž vedlejší účastnice svůj nárok odůvodňuje.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

Stěžovatelka zejména namítala, že obecné soudy nepřihlédly k jejím námitkám a současně vyslovila názor, že obecné soudy po právní stránce nesprávně zhodnotily skutečný stav věcí, a proto došlo, dle mínění stěžovatelky, k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka argumentovala dále tím, že vedlejší účastnice odvíjí svůj nárok od úhrady kupní ceny, vyplývající z kupní smlouvy. Přitom soudy nijak nezohlednily její námitku, týkající se údajné absolutní neplatnosti dané kupní smlouvy. Soudy v nalézacím řízení, dle konstatování stěžovatelky, přehlédly existenci vzájemného návrhu ze dne 21. 6. 1996. Dle názoru stěžovatelky mělo být exekuční řízení zastaveno, neboť je zde jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat. Tímto důvodem je řízení o určení absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Stěžovatelka současně ve své ústavní stížnosti namítala podjatost soudce JUDr. Z. V., který rozhodoval jak o odvolání v exekučním řízení, tak již v nalézacím řízení.

Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i právní dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy argumentovala v podstatě shodně jako ve své ústavní stížnosti. Ze spisového materiálu je zřejmé, že zásadní správná úvaha soudů obou stupňů, z níž při svém rozhodování vycházely, se vázala výlučně k závěrům, že kupní smlouva, na jejímž základě se vedlejší účastnice domáhala plnění, je platná a že vzájemný návrh stěžovatelky je promlčen (předmětná smlouva byla uzavřena 1. 3. 1993, stěžovatelka namítla její neplatnost návrhem datovaným dnem 21. 2. 1996, avšak její podání bylo soudu doručeno až dne 17. 4. 1997, tj. po uplynutí tříleté promlčecí lhůty). Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že soudy obou stupňů poskytly účastníkům možnost vyjádřit se k předmětné věci a uplatnit příslušné procesní návrhy, včetně návrhů důkazních. Ve smyslu ust. není soud povinen se zabývat každým navrženým důkazem, a je to právě soud, který rozhoduje, který z důkazů provede. Tyto skutečnosti konstatoval i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 23. 1. 2001 pod č. j. -153, jako soud dovolací. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí, bez jakéhokoliv pochybení z jeho strany, dovolání stěžovatelky v dané věci pro nepřípustnost odmítl, přičemž Ústavní soud na závěry tohoto rozhodnutí stěžovatelku odkazuje.

Ve smyslu ust. při nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá především existenci exekučního titulu. Tím je vykonatelné rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu, jehož rozhodnutí mohou být vynucována v občanském soudním řízení. V dané věci byl výkon rozhodnutí nařízen na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 12. 1997, č. j. -81 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999, č. j. -121. Rozsudky byly opatřeny doložkami právní moci a vykonatelnosti, o jejichž správnosti není důvodu pochybovat (formální vykonatelnost). Povinnost stanovená výše citovanými rozhodnutími je určitě a srozumitelně vymezena a může být tedy vynucována v exekučním řízení (materiální vykonatelnost). Stěžovatelka v rámci řízení netvrdila, že by povinnost, uloženou jí vykonatelným rozhodnutím, dobrovolně splnila. Vzhledem k ustanovení se tedy jednalo o řádný exekuční titul, čímž byla splněna základní podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí.

Obecné soudy se bez pochybení zabývaly i dalšími předpoklady, za nichž lze exekuci povolit. Zejména jde o o požadavek, aby návrh na výkon rozhodnutí odpovídal exekučnímu titulu, aby byl výkon rozhodnutí navrhován způsobem přípustným ( , ) a vhodným ( ) a a by byla dána věcná legitimace účastníků, tj. aby osoby, jimž bylo v nalézacím řízení přiznáno určité právo a uložena odpovídající povinnost, byly s účastníky řízení totožné nebo aby byl v souladu s ust. doložen přechod práva či povinnosti. Všechny tyto předpoklady byly v dané věci splněny. Námitky stěžovatelky (uplatněné jak v řízení odvolacím, tak i v rámci dovolání a konečně i v této ústavní stížnosti), nebylo možné akceptovat, neboť pokud měly mít reálný základ, měly být vysloveny v řízení nalézacím. Na splnění zákonných předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nemohou mít vliv ani případná jiná řízení (a to v předmětné věci tím spíše, že řízení o určení neplatnosti právního úkonu bylo zahájeno až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty), resp. později stěžovatelkou účelově uplatněná argumentace, jako je např. i namítaná podjatost soudce. Obecné soudy proto v dané exekuční věci postupovaly zcela právně konformně.

V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka neprokázala nijaké porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud proto její návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. září 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu