Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 61/01

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDR. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti T., s. r. o., zastoupené Mgr. V. V., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , a to v části výroku o nákladech řízení. V odůvodnění uvedla, že mezi ní jako žalobkyní a Městskou částí Praha 9 jako žalovanou probíhal spor před Obvodním soudem pro Prahu 9 o platnosti podnájemního vztahu. Stěžovatelka posléze uzavřela s žalovanou dohodu o narovnání a proto podala návrh na zpětvzetí žalobního návrhu. Obvodní soud pro Prahu 9 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí o nákladech řízení se žalovaná Městská část Praha 9 odvolala a Městský soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalované.

Stěžovatelka je toho názoru, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil míru zavinění jednotlivých účastníků na zastavení řízení, když se prý vůbec nezabýval významem ust. , stanovujícího postulát spravedlnosti při procesních postupech účastníků, kdy dojde-li k zastavení řízení v důsledku chování obou účastníků řízení, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů. Podle stěžovatelky soud nezohlednil jednání žalovaného v daném sporu, tedy přistoupení na její návrh na dohodu o narovnání, což vedlo ke zpětvzetí žaloby.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, navrhl její zamítnutí a doplnil, že stěžovatelka zpětvzetím návrhu zavinila z procesního hlediska zastavení řízení, ke kterému došlo dříve, než soud začal jednat ve věci samé a nemohl tak posoudit, zda žaloba byla podána důvodně či nikoli.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí na tuto judikaturu odkázat a pouze stručně připomenout, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), který není obecným soudům nadřízen, může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem předpisů nejvyšší právní síly a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.

Ze shromážděných podkladů k danému případu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. , zastavil řízení o určení platnosti podnájemního vztahu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem bylo zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, která uzavřela se žalovanou nájemní smlouvu na sporný nebytový prostor a současně také dohodu o narovnání. Žalovaná Městská část Praha 9 podala proti výroku o nákladech řízení odvolání a Městský soud v Praze jí vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 975 Kč, jakož i odvolacího řízení ve výši 450 Kč, jelikož shledal důvody pro aplikaci ust. Argumentoval přitom tím, že stěžovatelka z procesního hlediska (podle procesního výsledku) zavinila, že řízení muselo být zastaveno; protože ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než soud začal ve věci jednat, ani případný nesouhlas žalovaných by nemohl zastavení řízení zabránit ( ) a důvody, vedoucí stěžovatelku k tomuto procesnímu úkonu jsou pro rozhodnutí o nákladech řízení za této situace nevýznamné.

V daném případě Ústavní soud nezjistil ani z napadeného rozhodnutí, ani z obsahu spisu Obvodního soudu pro prahu 9, sp. zn. , který si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení jakéhokoli ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatelky, ať již jí tvrzeného, nebo jiného. Napadené rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodnutí, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu, s odvoláním na shora uvedené na místě. Poukaz stěžovatelky na odbornou literaturu (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: - komentář, 3. vydání, ) je sice vzhledem ke zkoumané problematice do jisté míry logický, je však nepochybné, že je na nezávislém a nestranném soudu, vycházejícím z okolností konkrétního případu konečná aplikace daného ustanovení. Abstraktní pravidlo, aplikované na jedinečný případ samozřejmě vždy nemusí vést a nevede k jedinému možnému řešení. Ústavní soud pouze doplňuje, že není jeho úkolem vyhledávat v rozhodnutích obecných soudů všechna možná pochybení, ale zaměřit se jen na taková, která jsou natolik intenzivní a svým charakterem závažná, že by mohla vést k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, k čemuž v daném případě podle jeho přesvědčení nedošlo. V uvedeném přístupu se odráží i zásada minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, kterou Ústavní soud ve své činnosti důsledně dodržuje.

Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. září 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu