Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 402/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. P. Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2002, čj. -540, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, čj. -517 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 12. 1998, čj. -440,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2002, čj. -540, kterým bylo jako opožděné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, čj. -517. Dovolací soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na body 15 a 17 části dvanácté, hlavy I. , a uvedl, že skutečnost, že dovolání se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, mj. znamená, že se podle těchto předpisů posoudí i otázka včasnosti dovolání. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušit i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, čj. -517 a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 12. 1998, čj. -440.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením a napadenými rozsudky soudu prvého s druhého stupně, bylo porušeno jeho právo domáhat se svého práva u nezávislého soudu zakotvené v d ("Listina"). Porušení spatřuje v tom, že odvolací soud, který v napadeném rozsudku připustil dovolání k řešení otázky, mající po právní stránce zásadní význam, blíže nespecifikoval lhůtu, ve které bylo třeba podat dovolání. Dále namítl, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho práva na "svobodnou volbu formy výkonu práce - tj. formu podnikání", když oba soudy dospěly k závěru, že v jeho případě byl uplatňován tzv. švarc systém. Tento závěr soudů je dle přesvědčení navrhovatele v extrémním nesouladu s již vykonanými zjištěními.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že již z pouhého nahlédnutí do rozsudku odvolacího soudu je nepochybné, že poučení o dovolání vůbec neobsahuje, a nikoliv, jak tvrdí stěžovatel, že neobsahuje "konkrétní lhůtu k podání dovolání". V této skutečnosti nelze spatřovat rozpor se zákonem. V žádném ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2000, totiž nebyla stanovena povinnost soudu poučit účastníky o možnosti podat dovolání a nelze tedy dovozovat, že by tím byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana. Analogické užití , ve znění účinném do 31. 12. 2000, na dovolací řízení je nepřípustné. Podal-li stěžovatel dovolání proti rozsudku odvolacího soudu opožděně, nestalo se tak v důsledku nesprávného postupu soudu, ale proto, že stěžovatel neznal zákon a publikovanou judikaturu soudů. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná usnesením odmítnuta.

Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o dopad části dvanácté, hlavy I., bodu 17 , na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti cit. zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. Stěžovatel se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil jeho interpretaci, že lhůta k podání dovolání činila 2 měsíce, že dovolání tudíž podal včas, a na základě toho dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR odmítnutím dovolání porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak plyne např. z ust. , o soudech a soudcích, dle něhož Nejvyšší soud ČR zajišťuje zákonnost rozhodování soudů mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska. Stejně tak je cit. zákonem stanoven mechanismus sjednocování právních názorů v systému Nejvyššího soudu ČR ( cit. zákona). Stěžovatel byl především povinen, pokud se chtěl dovolávat svého ústavního práva na řádný proces, toto své ústavní právo realizovat "stanoveným postupem", jak zřejmě plyne z y. Je pak především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, včetně citované části dvanácté, hlavy I., bodu 17. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele splněno není. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatel nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y.

Z výše uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, a proto mu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu