Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 279/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. P. Ř., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, čj. -64, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, čj. -41 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 4. 2000, čj. -20,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, čj. -64, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, čj. -41. Posledně uvedeným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 4. 2000, čj. -20, ve výroku I. tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi - žalovanému Státnímu statku J., s.p., zaplatit každému ze žalobců částku 14.745,- Kč,- , a co do částky 10.605,- Kč pro každého z žalobců návrh zamítl; ve výroku II. rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V předmětném řízení se stěžovatel spolu s Ing. V. domáhali zaplacení úroků z prodlení podle

Stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a tvrdí, že nepřiznáním úroků z prodlení ve výši 50.700,- Kč s 12 % úrokem od 1. 6. 1999 obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v y a neposkytly dostatečnou ochranu jeho právům. Je toho názoru, že obecné soudy námitku promlčení, vznesenou vedlejším účastníkem ohledně úroků z prodlení, posoudily v rozporu s ust. obč.zák., čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Uvedl svůj vlastní právní názor na věc a vyjádřil přesvědčení, že interpretace příslušných ustanovení obecnými soudy byla natolik extrémní, že vybočila z mezí ústavnosti. Dále stěžovatel uvedl, že Okresní soud Praha - západ při vyměřování soudního poplatku ve výši 2.028,- Kč postupoval v rozporu se , neboť od placení soudního poplatku byli s druhým žalobcem Ing. V. osvobozeni. Soudní poplatek uhradil, podal však tomuto soudu žádost dle o náhradu škody vzniklé nezákonným postupem soudu prvého stupně. Přerušení řízení odvolacím soudem v době od 25. 7. 1995 do 28. 9. 1998 považuje za nezákonné a ve svém důsledku zasahující do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost se nedotýká jeho postupu a jeho závěry zpochybňuje v rámci kritiky rozhodování obecných soudů. Z toho důvodu odkázal na právní argumenty obsažené v napadeném rozsudku.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, čj. -64, neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Již z toho důvodu je třeba ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou. Fakticky ústavní stížnost směřuje proti předcházejícím rozsudkům soudů prvého a druhého stupně, je opakovaným nesouhlasem stěžovatele s právním posouzením jeho věci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, uplatněn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu