Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 439/02

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů : 1) H. J., 2) Ing. Z.K., a 3) JUDr. A. K., společně zastoupených JUDr. J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.3.2001, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28.6.2002, stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým tento soud změnil k odvolání stěžovatelů i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl v části, v níž se stěžovatelé domáhali zaplacení každý částky 290.107,60 Kč s 18% úrokem od 14.9.1995 do zaplacení, a potvrdil rozsudek ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh žalobců na zaplacení 18% úroků z částky za období od 8.11.1994 do 13.9.1995; výrok soudu prvního stupně zůstal nedotčen odvoláním pokud jím byla přisouzena částka 8.574.40 Kč s 18% úrokem od 14.9.1995 do zaplacení ve vztahu ke každému z žalobců.

Stěžovatelé vytýkají předmětnému rozsudku odvolacího soudu skutečnost, že krajský soud dospěl ke svému rozhodnutí na základě nesprávné právní kvalifikace projednávané věci, zejména ve vztahu k použitému výkladu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podle názoru stěžovatelů nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, "že smyslem i účelem zakotvení institutu náhrad (dle zákona o půdě) bylo, aby tam, kde v důsledku nesprávné hospodářské činnosti po odnětí pozemků (v daném případě lesních) došlo k zániku lesního porostu, existujícího v okamžiku odnětí, nebo jeho poškození, či snížení jeho hodnoty, byla oprávněným osobám, jimž byly tyto pozemky podle zákona o půdě navráceny, zajištěna odpovídající náprava (finanční náhrada, zalesnění a finanční náhrada). Tedy, aby lesy tak, jak existují v době navrácení pozemků, byly porovnány z hlediska finančního vyjádření hodnoty lesních porostů s lesy, jak existovaly v době odnětí těchto pozemků, a podle toho pak byla poskytnuta oprávněným osobám případná náhrada."

Stěžovatelé se dovolávají závěrů znaleckého posudku u pro hospodářskou úpravu lesů, který zpracoval dvě varianty náhrad oprávněným osobám, když varianta I. vycházela ze znění zákona o půdě před novelou, provedenou a varianta II. citovaného znaleckého posudku byla vypracována v souladu s příslušným ustanovením zákona o půdě, ve znění Závěry označeného znaleckého posudku je podle názoru stěžovatelů nutno posoudit tak, že pouze II. varianta posudku je správná pro stanovení výše náhrady, neboť vychází ze znění zákona o půdě, ve znění zákona č. 195/1993 Sb. (správně zřejmě ), kdežto varianta I. posudku údajně poškozuje oprávněné osoby v tom směru, že povinná osoba kompenzovala v náhradě zhodnocení trvalého porostu přírodní cestou, aniž by jakýmkoli způsobem ovlivnila přirozený růst lesního porostu.

Napadený rozsudek odvolacího soudu podle názoru stěžovatelů porušil chybnou právní kvalifikací , v návaznosti na d (dále jen " ").

Jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti, stěžovatelé napadají pouze rozsudek Krajského soudu v Brně a navrhují jeho zrušení, ačkoli z připojených listinných příloh i obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že v předmětné věci podali stěžovatelé dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.4.2002, č.j. -136, zamítnuto. Dovolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že dovolání je přípustné, když naplňuje přípustný dovolací důvod, podřaditelný pod ustanovení , ve znění účinném před 1.1.2001, tj. před novelou provedenou ,( dále jen " "). Dovolání však nebylo shledáno důvodným, neboť podle názoru dovolacího soudu, v dané věci odvolací soud správně aplikoval na uplatněný nárok ustanovení zákona o půdě, ve znění platném od 1.7.1993, a správně i toto ustanovení vyložil.

Ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 30.7.1996,

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, C.H.BECK, pod č. 13, str. 583 a násl.), je nutno citované zákonné ustanovení vykládat v souvislosti se zněním , které uvádí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Za této situace, jakkoli s dovoláním nejsou spojeny suspenzivní účinky a podání dovolání nemá vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozsudek o podaném dovolání, jehož přípustnost byla vyslovena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.4.2002, právě tím pravomocným rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno.

Smyslem a účelem ústavní stížnosti je především náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2002, č.j. -136). Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozsudku odvolacího soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že by rozhodnutím Ústavního soudu zůstalo rozhodnutí dovolacího soudu nedotčeno, což by, s ohledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty.

Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru soudce zpravodaje natolik evidentní a pro rozhodnutí o předmětné ústavní stížnosti natolik relevantní, že soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako návrh nepřípustný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 26. srpna 2002