Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 144/02

Ústavní soud dnešního dne rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Z. P. a V. P., obou zastoupených advokátem JUDr. B. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, č. j. -92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2000, č. j. -72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že byli zkráceni na svých právech garantovaných v d. Uvedli, že Okresní soud v Kolíně zamítl jejich žalobu o uložení povinnosti T. Ž. (dále jen "vedlejší účastnice") k vyklizení bytu o velikosti 1 + 1 v domě čp. 9 na ul. A. K. v K. 5 (dále jen "byt"). Stěžovatelé konstatovali, že vedlejší účastnice získala byt na základě výměny bytů s panem J. K., avšak podle jejich názoru je tato výměna (realizovaná v roce 1992) neplatná, neboť údajně nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Okresní soud v Kolíně v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že k výměně bytů došlo v souladu s ustanovením a i v souladu s ustanoveními , o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé včas odvolání, ve kterém zpochybnili zamítavé rozhodnutí s tím, že zákonné podmínky pro výměnu bytů nebyly dle jejich názoru splněny. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá stěžovatelka dovolání a poukázala na údajnou skrytou diformitu rozhodnutí obecných soudů.

Nejvyšší soud napadeným usnesením toto dovolání odmítl. Své rozhodnutí dovolací soud odůvodnil tím, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a b) , protože soud prvního stupně i soud odvolací dospěly ke stejnému závěru, a to že vedlejší účastnice užívá předmětný byt oprávněně, i když k tomuto závěru dospěly rozdílným zdůvodněním.

Ústavní soud v předmětné věci, po celkovém zvážení, neshledal rozpor v rozhodnutí obecných soudů. Ostatně touto okolností se bez jakéhokoliv pochybení již zabýval (z pohledu druhou stěžovatelkou uplatněné argumentace) a ve svém rozhodnutí blíže rozvedl i Nejvyšší soud. Z návrhu na zahájení řízení vyplývá, že stěžovatelé svůj žalobou uplatněný nárok vyvozovali z faktu, že nájemní smlouva, která byla ohledně dotčeného bytu uzavřena s vedlejší účastnicí, je absolutně neplatná. Jak však jednoznačně vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, jak okresní, tak i krajský soud dospěly ke konečnému závěru, že vedlejší účastnici svědčí v tomto případě platně uzavřený nájemní vztah k tomuto bytu. Je tedy zřejmé, že za tohoto stavu soudy obou stupňů posoudily z obsahového hlediska práva a povinnosti účastníků řízení shodně, protože důvodem pro vyklizení bytu vedlejší účastnicí by byl pouze ten závěr, že tato užívá byt bez právního důvodu. Soudy obou stupňů však shodně dospěly k opačnému (byť rozdílně zdůvodněnému) závěru. Nelze proto v tomto případě dovozovat nesouhlasnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud proto právně zcela konformně věc uzavřel tak, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání (viz shora).

Ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( citovaného zákona). Není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Vzhledem k okolnosti, že dovolání druhé stěžovatelky bylo právem shledáno dovolacím soudem nepřípustným, a proto bylo odmítnuto, za poslední pravomocný prostředek, dle ustálené judikatury, je třeba považovat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2000, č. j. -72. Pokud stěžovatelé uplatnili svou ústavní stížnost návrhem Ústavnímu soudu došlým dne 8. 3. 2002, pak byl ve smyslu tento návrh zcela nepochybně podán po lhůtě stanovené k jeho podání.

V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětný návrh ve smyslu ustanovení bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. srpna 2002

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu