Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 380/02

Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. J. J., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2001, čj. -16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, čj. -26,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že tyto soudy mu odňaly možnost jednat před soudem, čímž porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d a y ČR. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení obou napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 26. 12. 2000 uplatnil vůči Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR nárok na náhradu škody a odškodnění, když současně podal návrh na předběžné opatření, a to na zajištění důkazů rozhodnutí Fakultní nemocnice, kliniky nemocí z povolaní v Hradci Králové. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 10. 1. 2001 vyzval stěžovatele k odstranění celé řady vad uvedeného podání a jeho petitu s poučením, že pokud stěžovatel nevyhoví tomuto pokynu soudu ve stanovené lhůtě, soud řízení podle zastaví. Stěžovatel na tento pokyn soudu reagoval dalším podáním z 16. 1. 2001, v němž současně požádal o ustanovení právního zástupce, kterémužto požadavku bylo vyhověnou usnesením uvedeného soudu ze dne 12. 6. 2001, čj. -9. Citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byla následně žaloba odmítnuta a byl zamítnut i návrh na zajištění důkazů s odůvodněním, že žaloba i nadále neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení , když stěžovatel současně tvrdí, že onemocněl nemocí z povolání a utrpěl pracovní úraz a že se domáhá zajištění důkazů cestou předběžného opatření, ačkoli požadovaný důkaz může být proveden kdykoli později. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv se závěry jím přezkoumávaného rozhodnutí zejména v tom směru, že stěžovatel vytýkané vady neodstranil, ačkoli mu v řízení k jeho zastupování před soudem byl ustanoven advokát.

Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém rozhodnutí č. 93 publikovaném v díle III svazek 12, žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, a to z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány. Jakkoli tedy existuje řada rozhodnutí Ústavního soudu, zejména v restituční oblasti, jež vymezují obecným soudům celou řadu povinností vyplývajících mimo jiné z ustanovení , , , zmíněné povinnosti obecných soudů odpovídá na straně druhé povinnost řídit se pokyny poskytovanými soudem k naplnění ustanovení , což se však v projednávané věci nestalo. Stěžovatelův návrh postrádá i podle názoru Ústavního soudu základní náležitosti uvedené v ustanovení , a proto o takovém návrhu nelze věcně jednat a o něm rozhodnout. Jinými slovy, v řízení před obecnými soudy platí ve všech jeho stádiích zásada, že i účastník je povinen řádně střežit svá práva, kteréžto povinnosti stěžovatel evidentně nedostál, naopak přenášel stav, kdy jeho návrh byl neurčitý a nesrozumitelný, na soud, aby tento dokonce formou předběžného opatření zajišťoval provádění důkazů v situaci, kdy tyto důkazy mohly být bez dalšího provedeny kdykoli v budoucnu. Rozhodování na podkladě stěžovatelova petitu by vedlo nejvýše k tomu, že rozhodnutí soudu by pro svou neurčitost a nesrozumitelnost nebylo vůbec vykonatelné.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu